| Stanislav Zindulka: Přátelství si nosím v sobě |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 27 |
Otec
Stanislav, herec pražského Činoherního klubu, je téměř synonymem pro
Kachyňův seriál Vlak do dětství a naděje, dále Smyczkovo Bylo nás pět a
Michálkovo Babí léto, za něž loni obdržel Českého lva. Jeho
syn Jakub i snacha Kateřina kráčejí v hereckých šlépějích v plzeňském
Divadle J. K. Tyla. Před začátkem prázdnin jsme si k nim do západočeské
metropole udělali z Prahy výlet.
Bude-li si moje okolí chtít dopřát po prázdninách
mimořádný umělecký zážitek, mohu bez obav doporučit na jevišti pražského
divadla Ungelt vašeho černocha Hokeho Koleburna v hereckém trojkoncertu Řidič
paní Daisy, kde excelujete společně s Alenou Vránovou a Jaromírem Dulavou.
Gratuluji, pro mě je to jasný kandidát na inscenaci roku!
To jsem rád, že to říkáte. Víte, já dal této inscenaci přednost před
účinkováním v americkém filmu! Vsadil jsem na to, že penízky z honoráře
by se brzy rozkutálely, ale práce s režisérem Ladislavem Smočkem, může přinést
hodnotu trvalou. Řidiče máme na repertoáru od konce února, a já osobně ho
hraji nesmírně rád.
Vy si ovšem nemůžete na role stěžovat ani
v domovském Činoherním klubu - Vodní družstvo - kde máte ústřední
figuru, hrajete již deset let.
Pravda pravdoucí, ale černý řidič Hoke je pro mne jako "srágorka"
Josef Pumplně ve Vlaku dětství a naděje moc důležitá nabídka a možnost.
V Hradci Králové, a poté dlouhá léta v brněnském Divadle bratří Mrštíků,
jsem dostával mnoho krásných hereckých příležitostí,
ale když jsem si přečetl scénář seriálu, a věděl, že ho bude režírovat
Karel Kachyňa, byl jsem poprvé odhodlaný, kdyby mi dělali obstrukce s uvolněním,
dát v divadle výpověď. Naštěstí se tomu tak nestalo, protože každý správný
principál si uvědomuje, že když má v souboru známé tváře, prodává se
mu vlastní divadlo snadněji.
V Praze jste od roku 1989 - nejdřív v Městských
divadlech pražských, teď v Činoherním klubu, hostujete v Ungeltu…
… a to jsem měl hrát ještě se Studiem Studia Ypsilon, což jsou povětšinou
studenti. Nemohl jsem to přijmout z časových důvodů, ale moc mě potěšilo,
že si na mě vzpomněli!
Jste ročník 1932, vyrůstal jste v letech,
kdy si na naši malou a mladou republiku brousil od sousedů zuby Hitler, po válce
přišel divoký odsun Němců, pak zase Vítězný únor, přitom dětství je
pro každého člověka určující…
Souhlasím. Ale představte si, že já měl dětství i v těch letech mimořádně
šťastné! Jsem ze tří synů, a vždycky jsme byli velice rozvětvená
rodina.
Již před Listopadem jste mi vyprávěl, že
jste měl "tři maminky"!
Ano, kromě mámy a táty s námi žily ještě dvě neprovdané maminčiny
sestry. Skvělé
a báječné ženy, které v nás našly smysl života. Měli jsem se všichni
moc rádi, a tak když postupně přicházel konec, vlastně jsem natřikrát
pochovával maminku.
Maminka byla, předpokládám, v domácnosti a
váš pan otec čím?
Textilním výtvarníkem, měl spojení kumštu a výtvarného řemesla úplně
v krvi, taky byl úspěšný a ceněný. Mně to pak přinášelo "kádrové
problémy", jednak za tátu živnostníka, jednak za bratry, kteří odešli
do emigrace.
Můžete přiblížit rodnou Jilemnici?
Podkrkonošská Jilemnice vždycky bývala velice živým městem! Byl tam z dnešního
pohledu neuvěřitelně bohatý kulturní život: ochotnický spolek, dva zpěvácké
sbory, do začátku války tam fungoval i orchestr s velmi dobrými venkovskými
muzikanty. Oproti dnešní pasivní zábavě, kdy si většina z nás ničí základní
normy vkusu pouštěním (obzvláště některých) televizních stanic, zní
neuvěřitelně, že tam venkovští ochotníci nastudovali Prodanou nevěstu a
hráli jsme ji nesčíslněkrát.
Vy jste v ní měl taky roli?
Samozřejmě, a byla to moje vůbec první! Ve scéně, jak přijíždějí
cirkusáci, principál nemůže zvednout činky a přiběhne takový malý
komediantský kluk a odnese je. A kdo myslíte, že byl ten kluk?
Jakou jste mívali návštěvnost?
Pozor, zaujetí diváků v hledišti a aktérů na jevišti bylo nevídané,
považte že si tenkrát dirigent dovolil přizvat sólisty z Národního
divadla, a oni ty role opravdu vzali!! S operou jsme jezdili po širokém okolí,
tenkrát byla nálada zjitřená politicky. Jilemnice byla česká, ale kilometr
za ní začínaly hranice Sudet. Žacléř, Hostinné, Vrchlabí… to už byla
německá města.
Mám pocit, že lidi dnes zvedne od bačkor směr místní kulturní dům jedině příjezd známé tváře z televizní zábavy.Když ještě hrával v Činoherním klubu Michal Suchánek, sotva přišel na jeviště, začali diváci téměř sborově polohlasem šeptat: Tele Tele! Tele Tele! Já jsem jako šestnáctiletý kluk jel na kole ve strašném lijáku téměř 20 kilometrů z Jilemnice do Nové Paky, kde hrálo Národní divadlo Cyrana z Bergeraku. Pak jsem jel zase těch 17 kilometrů v dešti domů a do rána jsem nespal. Házel jsem sebou na posteli, byl toho plný, a patrně tehdy jsem si uvědomil, jakou může mít umění sílu.
Proč nepředáváte své zkušenosti nastupující
herecké generaci?
V Brně jsem 7 let učil na konzervatoři, a měl jsem, myslím, slušné výsledky.
Za všechna jména uvedu tři: Libuše Šafránková, Dagmar Veškrnová, Oldřich
Kaiser. Pak mě vyhnali. A v Praze je to jednoduché, nemají o mně zájem.
Po seriálech vás v minulém roce výtečně
zviditelnil film Babí léto a v něm postava důchodce Edy, věrného přítele
hlavního hrdiny, což byla poslední filmová role Vlastimila Brodského. Jaká
byla atmosféra a spolupráce s ním?
Jedním slovem báječná! Jak jsme bydleli pár metrů od sebe, začínalo to už
tím, že jsme se na sebe těšili od ranního nasednutí do auta. Bróďa si v
posledních letech prožil spoustu fyzické bolesti, k níž se mu začala přidávat
ta psychická, jak ho opouštěli kolegové, známí lékaři. Ač zůstával sám,
neopouštěl ho smysl pro noblesní humor. Třeba mi ze svojí chalupy na Českolipsku
poslal složenkou pětikorunu, a připsal chápavé věty porozumění, jak jsem
na tom špatně, on naopak trochu lépe, tak mi posílá na přilepšenou k důchodu.
A měl radost, jak si pro jednu pětikorunu poběžím na poštu! Nebo když
jsem onemocněl chřipkou, tak mi poslal balíček medikamentů, konkrétně: šál,
kulicha, termosku s čajem a balíček aspirinů. Nosím si jeho přátelství
hluboko v sobě. Až získám odstup, chtěl bych o něm napsat knížku.