| Sklo Louise Majorella |  |
| Miloslav Burdátš |
Ročník 35 - číslo 24 |
Před nedávnem jsme v jednom malém bazaru koupili mísu
z barevného skla, která je jakoby vsazena do železné konstrukce. Známý,
který byl u nás na návštěvě, nám řekl, že je to výrobek slavného skláře
Majorella a že má určitě hodnotu několika desítek tisíc korun. Jak poznáme,
že má pravdu?
Čtenář Václav K. ze Slušovicka
Všichni zákazníci různých bazarů, vetešnictví a burz sběratelů někde v koutku duše doufají, že jednou se jim povede ta životní koupě, ten sólokapr, to terno, po němž prahnou. Možná i to je jeden z důvodů sběratelské vášně. Každý čeká na svého modrého Mauritia. Bohužel šance jsou stále menší a menší.
Dnes i prapodivně vyhlížející překupník na burze vám zasvěceně sdělí informace, které před padesáti lety znali pouze kunsthistorici a muzejníci. Na své terno dnes totiž čekají i překupníci. Doba, kdy se na pražském židovském městě daly koupit plastiky, sklo či grafiky z rudolfínských sbírek za cenu menší večeře, je již dávno za námi. Židovští obchodníci tehdy razili zásadu "i minimální zisk je zisk", a tak klidně prodali renesanční sošku v hodnotě 100 zlatých za 2 krejcary. Vždyť ji koupili za jeden krejcar a tak vydělali vlastně 100 procent. Vraťme se však k dotazu.
Již několikrát jsem se zmiňoval o lotrinském městečku mazlivého jména Nancy. Toto provinční město se v druhé polovině 19. století stalo evropským centrem hnutí, které se v Anglii nazývalo Art and Crafts, česky Umění a řemesla. Schopní řemeslníci již měli po krk nekonečného opakování osvědčených vzorů, chtěli, aby každý jejich výrobek byl originálem. A právě v tomto městečku zdědil vystudovaný malíř Louis Majorelle rodinnou nábytkářskou dílnu. Zpočátku ve své továrničce vyráběl osvědčené vzory ludvíkovského stylu, avšak při každodenních posezeních ve vinárně se svým konkurentem Emilem Gallé změnil názor. Gallé (o kterém jsme již psali) přesvěčil Majorella, aby nezahazoval své umělecké vzdělání a cit a vytvořil svůj umělecký styl.
Majorelle začal experimentovat a skutečně zjistil, že o jeho nový stylový nábytek se zajímají nejbohatší odběratelé. Experimentoval proto dále, nechával si dovážet nejkvalitnější tropická dřeva, najal nejlepší umělecké truhláře, řezbáře a intarzisty. Vytvářel ty nejfantastičnější tvary nábytku, inspirované tvary květin, kosatců, vodních lilií, orchideí či vlčích máků. Stal se z něj jeden ze zakladatelů nového uměleckého stylu, secese. Finanční nouzí netrpěl, dá se říci, že zbohatl. O tom svědčí i nádherná secesní vila, kterou si v Nancy nechal postavit a kterou dodnes obdivují milovníci architektury. Byl dobrým obchodníkem. V Nancy vyráběl pouze drahý, modelový nábytek. V pobočném závodě v Bouxieres vyráběl levné kopie svých modelů. Vyřešil tak problém s nepoctivými výrobci, kteří kradli jeho návrhy.
My však mluvíme o jeho skleněné míse. Ne, Louis
Majorelle nebyl sklářem, přesto však jeden typ užitkového skla nese jeho
jméno. Jak k tomu došlo? Když Majorelle potřeboval pro svůj nábytek nějaké
skleněné doplňky, zašel ke svému příteli Antonínu Daumovi. Tento slavný
sklář, který se skutečně jmenoval česky Antonín a ne Antoine, jak se občas
uvádí v encyklopediích, byl mistrem secesního skla a vždy dokázal dokonale
doplnit Majorellův nábytek. Jednou jej však Majorelle zaskočil. Jeho nový
model nábytku kombinoval dřevo a kov, a tak chtěl, aby i skleněné doplňky,
lampy, vázy a mísy byly rovněž kombinované s kovem. Vymyslel si pro něj
dokonce nový výrobní postup. Do kovové konstrukce ve tvaru koše se vyfoukne
skleněná bublina, která se protlačí oky v konstrukci. Tyto nové vázy a mísy
se staly velmi populárními, vyráběla je i nadále Daumova sklárna, avšak
nikdy na nich nechyběla i Majorellova značka. Pokud mísa našeho čtenáře
tuto značku nenese, je to jedna z mnoha současných kopií, kterými je
postupně zaplavován náš trh.