| Jiřina Prekopová: Já snad nejsem přísná, spíš jednoznačná |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 24 |
Psycholožka Jiřina Prekopová je původem z Čech, také česky výborně mluví, přestože již léta pracuje v Německu a jezdí po celém světě přednášet, nejvíce o výchově dětí a o terapii pevným objetím. Instituty Jiřiny Prekopové, které založily její žačky, jsou již i v Mexico City a ve Vídni. Letos na jaře se zúčastnila kongresu mateřských center, který probíhal v Městské knihovně a v budově YMCY v Praze.
Paní Prekopová, kolik vám je let?
Sedmdesát čtyři.
Včera i dneska jste na přednáškách vypadala, že je vám
dobře na světě…
Je, skutečně je. Mně je dokonce čím dál lépe na světě. A řeknu vám
proč. Protože se neustále snažím mezi lidmi obnovovat lásku, a tím
obnovuji i sebe. A když mám radost z obnovené lásky, mám radost i ze sebe a
mám se čím dál víc ráda - tedy v tom smyslu, mít sám sebe rád jako svého
bližního, přes veškeré své chyby. Když totiž člověk jednou rozpozná
smysl svého života, je v dobré rovnováze. A do toho stavu jsem se už
dostala.
A v čem jste rozpoznala svůj smysl života?
Můj smysl je právě v tom obnovování lásky mezi lidmi. Starám se, aby člověk
byl člověkem, a ne člověk člověku vlkem. To je moje nepřetržitá práce.
Můj rakouský manager, který pořádá kongresy a organizuje mi přednášky,
mě představuje takhle: "Jiřina Prekopová je sedmdesát čtyři let
biologického stáří, má elán třicátnice a životní zkušenost jedné
stoleté."
Vaše knížky jsou u nás známé. Když jsem říkala jedné své kamarádce, že s vámi jdu dělat rozhovor, říkala mi: "Já se té Prekopové trochu bojím, já vlastně nevím, jestli bych se k ní šla radit, přijde mi taková přísná."
Ne všechny moje knížky vyjadřují stejnou přísnost. Přísná se zdá knížka Malý tyran, ale myslím, že knížka Děti jsou hosté, co se ptají na cestu moc přísnosti nevyzařuje a v knížce Neklidné děti, tam je asi přísnost k tomu chaosu v naší společnosti, ale spíš soucit s rodiči a neklidnými dětmi. Malého tyrana jsem psala jako první knížku, a tam jsem ještě já sama neměla tolik vnitřní jistoty, abych se mohla spontánně vyjádřit, to za prvé, a za druhé jsem poznala tu tragédii v životě dítěte, když se mu dovolí být tyranem. Tam jsem musela být přísná. Když je dítě tyran, je to porušení řádu. Řád stvoření je, že rodiče jsou velcí a dítě je malé. Dítě roste, když je větší než rodiče, odpoutá se od nich a žije ono samo dospělý život. To je řád a bez toho to nejde. A když se dítě cítí silnější než rodiče, protože mu rodiče tuhletu zkušenost zprostředkují - tedy spíš základní životní omyl - a to dítě cítí, že jsou menší, slabší a manipulovatelní, unikne mu, co v životě potřebuje - vzor u rodičů. Napodobujeme ty osoby, které známe a které dovedou víc než my. Dítě tím také ztrácí možnost být chráněno, protože ochranu hledáme u silnějších. Tak je dítě necháno samo sobě napospas a světu kolem, který ho později neposlouchá. Dítě musí vykročit do světa tak, že se umí prosadit, ale také přizpůsobit. Musí to být v rovnováze. Moje obava, že tyhle děti jdou do katastrofy, udělala tu knihu přísnou. Já snad nejsem přísná, v podstatě jsem dobrotivá, ale jsem přísná tam, kde není dodržený řád stvoření. Jsem také přísná, když se týrají zvířata, jsem přísná proti potratům a jsem přísná proti zneucťování lidství. Tam nedělám kompromisy. Možná je lepší slovo jednoznačná. Víte, takovéto ani ryba ani rak, to je strašné. To je bezbřehost.
Já sama si vybavuji, jak mi velice pomohl váš názor na dětskou
ohrádku. Vy jste psala, že je v určitém věku velice správná věc. Bezbřehost
dnešní doby je veliký problém…
Je, skoro jeden z největších, co může být. Můžeme říct, že je to ztráta
hodnot. Hodnoty totiž vznikají v protikladu. Když vím, co je dobré a co je
špatné, co je noc a den, co je hlad a nasycenost. Jenom pak mám hodnoty. Když
člověk nebyl nikdy hladový, neváží si pak suchého chleba. Nemůže se vcítit
do hladového člověka. Ono to pak pomalu začíná být nijaké. Náš dnešní
člověk má všechno, jídlo, mobil, auto, televizi, něco na kontě, má svou
cigaretu, flašku, svoje hranolky. Všechno má a nic nepostrádá a neváží
si toho, co má, nebo chce mít ještě víc. Ale v tu chvíli pozbývá svět
hodnoty. Když má dítě přebytek hraček, neváží si jich a spíš má
dlouhou chvíli. Plný pokojíček hraček a nakonec si nehraje.
Jak tomu ale čelit? Mě například děti cíleně udolávají,
že chtějí tohle a tohle. Bohatí nejsme.
No, to je nakonec dobře.
Ale já se pak setkávám s tím, že jsou z toho děti
frustrované…
Frustrovaní jsou z toho rodiče. Protože rodiče dneska mají pocit, že by dítěti
měli dát všechno to, co mají ostatní děti. Takže, když chce například
dítě mobil, protože ho mají ostatní děti ve třídě, tak mu ten mobil
koupí, i kdyby neměli co jíst, aby se dítě necítilo nějak krácené. Nebo
když dítě chce značkové oblečení, i když si musí rodiče něco odepřít,
tak mu je koupí. Tam už jsou ale převrácené hodnoty. Čím víc máš, tím
víc jsi. To je zvrácenost, kdy jsme mimo nouzi. Dítě se tím kazí. Dítě má
také vědět, že jsou chudí, a vědět, co jsou pravé hodnoty. Dítě by mělo
od rodičů vědět, že si tohle nemůžeme dovolit, protože nejsme tak bohatí.
Nebo sice bychom si to mohli dovolit, ale podívej, tady jsou v Nigérii hladové
děti nebo je potřeba poslat léky do Iráku, raději to pošleme tam. V
podstatě by tyto hodnoty měly vytyčit rodiče, ale tím, že mu plní materiální
přání, aby se srovnalo s ostatními dětmi, to roste čím dál víc. Tím se
často ztrácí duchovní hodnoty.
Ale ve mně, a nejen ve mně, se tohle pere. Je to problém
mnoha rodičů kolem mě. Na jedné straně tohle víme a na druhé straně
trneme, že se tím dítě vyděluje ze společenství ostatních. A tvrdá
realita je, že se dostává do společenské izolace. Když srovnám dřívější
období, byla chudoba normální, byla častá a dnes není. Protože chudé je
například jedno nebo dvě děti ve třídě. A co s tím?
Tohle není lehké. Řekněme dítě, které je něčím výjimečně nadané,
si může dovolit být jiné i co se týče materiálního přepychu. Když je třeba
skvělý fotbalista a nemá značkové džíny jako ostatní, dobude si postavení
jiným způsobem. Ale opravdu těžké je to s dětmi, které jsou průměrné,
a to je většina dětí. Tam doporučuji, aby se spojilo více rodin se stejným
hodnotovým žebříčkem a vytvořily přátelské souručenství. Když má dítě
ve třídě ještě dva kamarády a rodiče se spolu setkávají, mohou spolu
uspořádat slavnosti nebo hrají divadlo nebo jedou společně na výlet. Dítě
má pak vědomí ideologické podpory. Není jenom ono podivín. Tak vzniká jakási
zelená stopa. To je v podstatě vytváření komunit.
V poslední době se u nás rozvinula diskuse o tělesných trestech. Uvažuje se, že by mělo být fyzické trestání dítěte trestným činem. Já sama jsem z toho rozpačitá. Nemluvím o skutečném týrání dětí, ale občas mi přijde, že přiměřený fyzický trest je lepší než zdlouhavé promluvy.
Také jsem proti tělesným trestům, tedy postupně jsem k tomu dospěla. Dřív jsem proti nim nebyla, ale teď už jsem. A jsem zásadní odpůrkyní trestu, kdy odpíráme lásku. Příklad - "Teď, jak křičíš, tě nemám ráda, běž do pokojíčku, přijď zpátky, až budeš slušný. Chci tě jenom slušného." To je v podstatě ten nejhorší vzorec, který může dítě dostat. Nejsem proti trestu, ale musí mít logickou návaznost na přečin. Na zavolání k obědu dítě nepřišlo, tak bude hladové až do dalšího jídla, ale důsledně nesmí nic dostat. Nebo dítě ukradlo něco spolužákovi, musí to vrátit, omluvit se a dát odškodné. Nebo nechalo válet kolo na ulici - kolo zmizí jako auto, které jsme špatně zaparkovali. Pro takové tresty jsem. A řeknu, proč jsem proti tělesným trestům. Když trestáte dítě fackou, dáváte mu vzor. Ukazujete mu, že je správné, že se lidi bijou. To ale není všechno. Když trestáte tělesně, ujde vám emocionální konfrontace. Na základě emocionální konfrontace se dítě učí vcítit se do druhého. Dítě má poslouchat ne proto, že přijde trest, ale že zraní.
Kluci se ale taky bijou mezi sebou...
Ale to je něco jiného. Doporučuji, aby se dětem dovolila agresivita a boje
mezi sebou, ale s jistými pravidly hry. Fotbalisti a boxeři je mají. Například
starší nenapadá mladšího nebo nikdy se nepereme v jídelně a v obývacím
pokoji - vymezit teritorium - nebo se nikdy nepereme při jídle. Je jaksi přirozenější,
když agresivitu synů řeší táta. Pro tohle mají muži většinou lepší
cit. Děti si mezi sebou musí vybojovat nějaké postavení. Ony v tom boji musí
rozpoznat, aha, ty jsi velký a máš větší sílu, já jsem ještě malý,
radši tě nechám na pokoji.
Paní Prekopová, jezdíte docela často sem do Čech, jak vnímáte
proměny naší země?
Nemám to až tak zmapované, ale mám pocit, že vábnička antiautoritativní
výchovy, dát tomu dítěti co chce a povolit mu, aby dělalo, co chce, přesáhla
sem. Dává se dítěti víc svobody, než může unést.
Ono je to také někdy pro rodiče pohodlnější…
V tu chvíli ano, ale ne pro budoucnost. Jeden příklad, který se opakuje denně
- voláme dítě -"Filípku pojď sem." A on neslyší. Tak maminka
volá znovu. Zase neslyší. Nakonec je lepší vůbec nevolat. Navíc tím voláním
způsobí hluk, který to dítě znervózní, a nakonec ono neposlouchá a
maminka pak raději vůbec nevolá. V tu chvíli je pohodlnější to dítě
nevolat. Raději si to udělá sama. Jenže dítě se učí neposlouchat aktivně
světu kolem sebe. Pak se v pubertě neví, jestli je to pubertální vzdor,
nebo jestli nemá náhodou poruchy vnímání, chodí se k doktorům. Tyhle děti,
které se nemusely učit poslouchat, padají do té velké diagnostické skupiny
děti s poruchou pozornosti a dostávají potom ritalin jako drogu. Ale na počátku
je nedostatek formování dítěte. Maminka by si měla dát práci, aby trvala
na splnění, pokud zavolá. Měla by jít pro dítě, dotknout se ho, pomoct mu
rukou a přivést ho. V tomto momentě akce trvá o nějakou minutu déle, ale
do budoucna se to vyplatí. Vytvářejí se tak základní vzorce společenského
chování.
Ale oproti patriarchálnímu vzorci a dost tvrdému režimu,
který byl v rodinách dříve - teď tedy myslím spíš první republiku, ale
ve společnosti i dobu socialismu, má tahle výchova i svá pozitiva.
Ano, to má. Ale je potřeba hledat rovnováhu a zodpovědnost. Člověčenství
je ohrožené jak technikou, která dostává v mnoha oblastech přednost, a pak
také tím, že je blahobyt na prvním místě. Nejdůležitější je moje břicho,
moje švanda, moje nápady. Ti lidé uskutečňují i dobré věci, ale jen ve
chvíli, kdy jim to vyhovuje, ale je také potřeba překračovat svůj stín a
dělat věci, které mi až tak nesedí, ale někdo kolem mne je potřebuje. To
všechno a to ohrožení člověčenství je tak důležité, že je potřeba o
tom mluvit.