| Budu se vdávat, matinko! |  |
| PhDr. Jana Skarlantová |
Ročník 35 - číslo 24 |
Tato věta -
ať vyslovená nahlas nebo pošeptaná s uzarděním do ouška - byla provázena
dvojí šťastným vydechnutím: dcery a matky. Znamenala totiž zaopatření dívky
na celý život. Rodiče předali dceru muži a ten od této chvíle přejímal
odpovědnost za její další život - především ekonomické zajištění.
Svatební obřad před sto lety nebyl pouhou formalitou stvrzující vztah svou
lidí, ale opravdu významným životním předělem. Zvláště pro dívku:
zajišťoval ji nejen hmotné, ale i společenské postavení. Nedivme se proto,
že vrcholem dívčích snů byla panna nevěsta zahalená do dlouhého závoje
- po boku švarného (a samozřejmě zámožného) ženicha.
Nežli zašeptala "Ano"
Dívky 19. století však nečekaly na svého vysněného ženicha s prázdnýma
rukama. Minimálně v nich držely vyšívání nebo háčkování! Součástí
věna bylo i vybavení dívky do nové domácnosti. Výbavu měla i ta nejchudší
dívka. Patřilo k samozřejmým dívčím povinnostem, že si výbavu, nebo
alespoň její část ušije dívka sama. V zámožnějších měšťanských
rodinách, kde byl tento úkol svěřen domácí švadleně, si dívky alespoň
samy vyšívaly ozdobné ornamenty a háčkovaly metry a metry krajek.
Měla jsem výbavu skoro hotovou, ale ještě se všelicos
dodělávalo. Tenkrát mnoho záleželo na výbavě a každé děvče, sotva vyšlo
ze školy, už ji začalo šít a vyšívat. To byla nejradostnější dívčí
práce. Háčkovaly se nádherné krajky ke kalhotkám, ale nikdy se nesmělo před
mládenci říct, k čemu ty krajky jsou. Vyšívala se sedla ke košilím, kroužkovaly
se desítky metrů rovných pruhů k prádlu, šily se košile na tucty. Já měla
ty tucty tři. Solidních plátěných košil zapínacích na ramenou, noční
kabátky, velmi bohaté, cudné až ke krku, s dlouhými rukávy. Také tucet
spodniček s přebohatými volány ze "štikování", nebo s vložkami
na tylu vyšívanými.
Povlečení na ložní prádlo jsem měla šestero, z batistového damašku, a u
všech polštářů háčkované vložky. Na parádní, čili "forotní"
postel jsem měla z hedvábného šifonu dvoje povlečení s velkými polštáři
a s volány kolem. A deku, prošívanou atlasovou.
(Vlasta Javořická: Můj život, III. díl)
Výbava byla vystavena - spolu se svatebními dary - v domě
nevěsty. Mohly ji obdivovat pouze svatebčané, případně zvědavé sousedky.
Zato svatební šaty reprezentovaly rodinu na veřejnosti. Úbor nevěsty představoval
vrchol nejen dívčích snů, ale i krejčovského umění. Pro většinu dívek
však byl model z módního salonu nedostupný, a tak se povolala domácí švadlena
a v módní salon se proměnila některá z místností domácnosti. Při této
významné události nebylo nic ponecháno náhodě!
Nazítří po první ohlášce přišla slečna švadlí šít
svatební šaty nevěstiny. Svatební šaty nemají být ušité ani rozešité,
natož jenom nastříhané před ohláškami. To prý není dobře - buď z
veselky sejde, nebo manželství není šťastné.
Tedy nazítří po první ohlášce přišla slečna do šití ve světlé, čisté
halence a se širokou bílou zástěrou, utřela až do dřevěné duše čistý
stůl, prostřela všude bílá prostěradla, udělala kříž a řekla:"Nu
tak, ve jméno boží, ať jsou šaty na štěstí." Slečna byla ještě
ze starého vydání a nedala se do stříhání nevěstiných šatů dřív,
dokud neudeřila plná hodina, tedy ne ve tři čtvrti nebo v půl hodině. To
manželství se potom také "nevyžije" a skončí. A sedmá hodina ze
všech hodin je pro svatební šaty nejšťastnější. Proto slečna přišla už
v půl sedmé. Potom měla slečna ráda, aby jí do nevěstiných šatů
koukalo hodně lidí - i mladí i staří, aby rod byl hezky početný a dožil
se věku. O to nebylo u Kráčmerů nouze a milostivá sehnala do pokoje k nevěstiným
šatům kdekoho.
Šťastně byly svatební šaty započaty v sedm hodin za okukování mladých i
starých a slečna švadlí zkušenou a zručnou rukou lesklé vlny bílého
hedvábí hnedle nastříhala na svatební šaty s dlouhou vlečkou. A milostivá
paní matinka seděla vedle slečny švadlí jako pekáč a zrak i duši utápěla
v nádheře dceřina svatebního roucha.
(Popelka Bilianová: Do panského stavu)
Módní změny se nevyhnuly ani svatebním šatům. Ty se však proměňovaly pouze v detailech, jako byl střih rukávu, ozdoby, úprava dlouhého závoje nebo vázání svatební kytice. Závazná však zůstávala bílá barva symbolizující nevinnost dívky a celková uzavřenost šatů, které pokrývaly nevěstu doslova od hlavy k patě.
Družičky jako růžičky
Co by to bylo za nevěstu bez družiček! Ty tvořily doprovod manželského páru
a na tuto úlohu se těšily malé i dospělejší dívky stejně jako jejich
matky. Vždyť i družičky byly ve středu zájmu. I v jejich rodinách se šily
nové šaty. A pečlivé matky neponechaly nic náhodě! Zvláště tam, kde šlo
o dospívající dcery - budoucí nevěsty. Jak důkladná byla příprava na
roli družičky prozrazuje i dobový román Ignáta Herrmanna Vdavky Nanynky
Kulichovy:
"Teď mysli na to, jak pojedeš do kostela! Na své šaty. To je hlavní,
neboť pamatuj, Albi: ty jdeš za první družičku." Stála nad dcerou, dívala
se na ni zvysoka, plna sebevědomí, a opakovala důrazně: "Za první družičku,
Albi. Víš, co to znamená? Kdyby hrom bil, ty nesmíš zůstat pozadu za Amálkou
domácích. Jistá věc je, že na ni navěsí, co kde seženou - jsou domácí
- ale ty půjdeš v prvním páru a musíš podle toho vypadat. Toť se ví, my
nemůžeme provozovat takovou pompu jako domácích, ale vypadat musíš!
Především si vybereš nejlepší prádlo, rozumíš, Albi. Díky Bohu, že
jsem ty tři nové košile uložila, abys je před časem neutahala. Vezmeš tu
spínací přes ramena, a kalhoty s těmi cokničkami - člověk musí i na to
pamatovat, že bys vypadala z kočáru. Že jsou dlouhé? Udělá se na nich v
polovici sámek třeba jen předním stehem, na tu chvíli..."
Nikdo nevypadl z kočáru? Velkolepá přehlídka módy svatebního průvodu
tedy mohla začít!