| Neronovo pronásledování |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 24 |
Proč se
Nero rozhodnul postihnout křesťany, nejsme schopni říci s plnou jistotou -
jedině Tacitus (1) spojuje toto pronásledování s požárem Říma z roku 64.
Suetonius ve svém Životě Neronově hovoří na různých místech jak o požáru,
který společně s Pliniem Starším připisuje Neronovi, tak o opatřeních
proti křesťanům, "rodu lidí nové a škodlivé pověry".
Jejich jedinou vinou je pro ně to, že patří k nové pověře, přesně tak, jak tomu bylo roku 57 v případě Pomponie Graeciny. Křesťanské prameny, počínaje Melitonem(2) přes Tertulliána(3) a Lactantia(4) až k pozdním autorům, vidí v Neronovi shodně prvního pronásledovatele, ale nenaznačují vůbec, že by příčinou tohoto pronásledování měl být požár Říma. Lactantius stejně jako Suetonius poukazuje mnohem střízlivěji k odvrácení velkého množství lidí od úcty k modlám k novému náboženství. Suetonius a křesťanští autoři tedy dali přednost obecnějšímu zdůvodnění Neronova pronásledování platnému nejen pro Řím, ale pro celé impérium.
Toto zdůvodnění znal i Tacitus, který sice mluví o požáru Města a dodává, že šlo o falešné obvinění, ale skutečnou vinu křesťanů vidí v jejich "neštěstí přinášející pověře"(5) a "nenávisti k lidskému rodu"(6). Ve skutečnosti Tacitus neříká, že šlo o Neronův první a jediný zákrok proti křesťanům, ale naznačuje, že již předtím je měl lid v nenávisti a mohl je udávat před tribunály za příslušnost k nedovolenému a zhoubnému náboženství. Na druhé straně pak zcela jasně naznačuje, že se Nero rozhodl skoncovat s pověstmi, které ho obviňovaly z požáru, a obvinit z něj křesťany, proti nimž chtěl již předtím vznést obvinění z nedovoleného náboženství a kteří se mohli pro nepřízeň davu snadno stát výkupnými beránky obecného hněvu.
Před očima nám tak vyvstává proslulé Neronovo nařízení, o němž mluví Tertullián, jemuž do roku 62 stála v cestě poměrná přízeň římských úřadů ke křesťanům posilovaná intervencemi vlivných mužů, mezi jejichž rodinnými členy byli i křesťané. Římská církev si krutý trest "nezměrného množství lidí", mohlo jít o několik stovek křesťanů, uchovala dlouho v paměti, jak to ukazují narážky v šesté kapitole Klémentova Prvního listu Korintským. Klíč nám ale poskytuje i První list Petrův, který křesťany vybízí: "Milovaní… žijte vzorně mezi pohany, tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení… Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí"(7) - "Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni"(8).
Dokazuje, přijmeme-li jeho rané datování, že pomluvy proti křesťanům jsou již rozšířeny, ale císař ještě neposkytl sluch obviněním a je stále ještě nahlížen s důvěrou: ".. podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým"(9). Přitom již Petr cítí, že se situace může propadnout v bezuzdné násilí: "Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno"(10).
Tacitus mluvil o deliktech křesťanů, Suetonius o neštěstí přinášející pověře, Petr zcela jasně o tom, že jsou křesťané osočováni jako zločinci. O jaké zločiny - flagitia - šlo? To víme z fám z druhého století: nezasvěcení pohané tvrdili, že při skryté eucharistické hostině dochází k vraždám dětí a že se křesťané dopouštějí incestu, protože si všichni říkají bratři a sestry! Krom toho byli stejně jako Židé obviňováni, že jsou nepřáteli lidského rodu, protože "ke všem chovají nepřátelskou nenávist"(11).
Jak Tacitus dokládá, stejným obviněním postihnul Nero i stoiky, např. Thraseu Peta, kterému vytknul, že odmítá císařský kult, že se stáhnul z politického života a zradil obřady předků. Přísná náročnost morálního života stoiků, kteří se nepodíleli na nevázanostech neronovského dvora, je vystavovala podezřením a činila je nepopulárními, stejně jako křesťany. Obě dvě skupiny byly parodovány jako přísní, nešťastní Solóni, jak je ve své satiře, pocházející z doby před rokem 62, označil Persius. V obou Nero postihnul ty, kdo nesympatizovali s novým kursem jeho politiky. Obvinění stoiků, kteří patřili k řídícím vrstvám římských senátorů a rytířů, mělo výslovně politický charakter a otevíralo cestu procesů z urážky majestátu. Proti křesťanům, kteří z větší části náleželi k lidem prostého původu často osobně nesvobodným a nechráněným římským občanstvím, postačilo obvinění z nedovoleného náboženství.
Jednou z prvních obětí se stal Pavel, dobře známý ze svého prvního procesu, který byl znovu zatčen ještě před rozpoutáním masového pronásledování po požáru Říma. Petr, jak se zdá, byl zatčen a odsouzen v hromadných procesech spolu s "množstvím" ostatních souvěrců. Jakkoli dramatických a brutálních rysů toto pronásledování nabylo, zůstalo pouhou epizodou. Mnohem závažnější bylo, že se římský stát rozhodl obvinit z nedovoleného náboženstvíkřesťany jako takové, a začal přijímat, podporovat a rozdmýchávat pomluvy a zášť pohanských lidových vrstev proti nim.
(1) Tacitus, Annales XV, 44, 4-9.
(2) U Eusebia z Cesareje, Historia ecclesiastica IV, 26, 9.
(3) Ad nationes I, 7; 13-14.
(4) De mortibus persecutorum II, 6.
(5) Annales, XV, 44, 6.
(6) Annales, XX, 44, 4.
(7) 1 Pt 2, 12.15.
(8) 1 Pt, 3, 16; srov. 4,12.
(9)1 Pt 2,13.
(10)1 Pt 4, 15-16.
(11)Tacitus, Historiae V, 5, 1.