| Ejhle člověk |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 35 - číslo 24 |
Ejhle člověk
Kdo ví, koho měl František Kratochvíl během příprav nového představení
svého Černého divadla na mysli. Konkrétní ženu - krásnou, mladou, láskyplnou,
mazlivou i svárlivou, pyšnou, urážlivou, malichernou? Nebo konkrétního muže
- urostlého, sebevědomého, přituplého i přemýšlivého? Asi nikoho takového.
V představení Ecce homo, které mělo premiéru na sklonku sezóny v pražském divadle Metro, autor totiž vypovídá o obecných lidských vlastnostech a povahách, jež dokáže výtvarná zkratka černého divadla popsat nenapodobitelným způsobem. Hlavní roli hrají jednotlivé součásti našeho těla: oči, vlasy, nos, rty, uši, mozek a srdce. Pohybující se obrázky výtvarníka a divadelníka, spoluzakladatele unikátního Černého divadla (spolu s Jiřím Srncem) Františka Kratochvíla putují jevištěm a hrají hlavní roli v příběhu dvou lidí - muže a ženy (Naďa Vaňátková, Zdeněk Rohlíček nebo Martin Bačkovský).
Na rozpuštěných vlasech "loví" dívka svou toužebně vyhlíženou velkou rybu. Uloví první - je podměrečná, nutno vrátit tam, kam patří; zabere druhá - i tento kapr je neduživý, opět je úlovek odmrštěn; až potřetí je "rybářka" spokojena - na udici se chytí urostlý, krásný, mladý - muž. Konec vše napravil - avšak přijde ještě jedna neočekávaná pointa, kterou se samozřejmě nesluší prozrazovat. Vztah se rozvíjí a hlavní roli dostanou ústa - kolikrát vyřknou něco ošklivého, zraňujícího. I mladá dvojice po sobě "plive" balvany krutých slov a kameny sváru se vrší do zdi neporozumění. Pár milenců si ještě stačí uvědomit nebezpečí a hradbu odstraní.
Je však zděšen snadností, s jakou ji vybudoval. Kratochvíl vrší s invenční bravurou jeden nápad za druhým, tam, kde divák očekává příhodné rozuzlení, přijde autor s překvapivou pointou. Je vidět, že se nechává i svými nápady unášet. V příběhu uší opustil milenecký pár a ponořil se do hloubání o špiclování, slídění a naslouchání. Snad jedině tato sekvence působí zdlouhavě a svým obsahem se zřetelně vymyká hravosti ostatních scén. Svižné, hravé a nápadité představení vrcholí - čím jiným než nejvyšším řídícím orgánem - mozkem. Náhle je bezstarostnost, s níž se mladý pár pohyboval během dvou hodin na jevišti, zpochybněna. Přichází varování před přeceňováním rozumu a techniky, divák však neodchází s vědomím hořkého konce. Vždyť nám ještě zbývá srdce!
Zdá se, jako by se v posledních letech rozšířil názor, že Černé divadlo je jen pro cizince, kteří se chtějí večer v matičce stověžaté pobavit, ale jazyková bariéra jim nedovolí shlédnout klasické divadelní představení. Myslím si, že to není pravda. Tato představení jsou srozumitelná, plná čitelných symbolů, které dokážou odhalit i průměrně bystré děti. Proč si tedy v létě nevyjít s celou rodinou do divadla?