| Kmotřička |  |
| Simonetta Šmídová |
Ročník 35 - číslo 24 |
"Maminko, maminečko!" volá radostně blonďatá ani ne desetiletá
dívenka sotva popadajíc dech. Vzápětí, co proběhne domovní chodbou a za
prosklenými dveřmi zahlédne matčinu siluetu, zintenzivní své volání. Ještě
není ani v místnosti a už z kuchyňského prahu na matku chrlí: "Teta
kmotřička tě moc a moc pozdravuje a něco ti posílá," přičemž vymrští
ruku schovanou za zády a udivené matce strčí před obličej upocenou kytici
pampelišek.
"Co blázníš, divochu jeden ztřeštěnej!" zlobí se matka a je očividně
nepříjemně zaskočena. Kde se asi zase ta naše holka toulala, že musela
potkat zrovna kmotru, pomyslí si.
"Copak ty nemáš radost?" ptá se udiveně malá a její nadšení,
kterého se dotkl mrazivý prst matčiny viditelné zloby, se proměňuje v
nejistotu a zklamání. Sklopenou hlavičku naplní hejno vzpomínek, jež se
alespoň pro tuto chvíli stanou rájem, do kterého dětská duše uteče před
nesrozumitelnou přítomností. Rájem, který připomene hřejivé světlé
okamžiky radosti a souznění, jež společně s maminkou a kmotřičkou prožívaly,
než se teplo a světlo proměnilo v chladnou tmu. Každá vzpomínka jako zpěvný
pták na okamžik usedá, zazpívá svou píseň a odlétá zpět do minulosti.
Píseň o radosti, naději, ale i o bolesti, zklamání a snad nejvíce o pomíjivosti.
Proč a kam se ztratilo přátelství, které kdysi její kmotru s maminkou
spojovalo? " Všechno pomine, ale láska zůstává…" vybavují se jí
slova, která kdysi někde slyšela.
To přece není žádná pravda! Naopak! Zůstává bolest. Proč by jinak
maminku vídávala plakat?
"Řekni mi ještě jednou, cože mi to kmotra vzkazuje!" vytrhuje zamyšlené
děvče ze vzpomínek a nevyřčených otázek rozzlobený hlas matky, a vrací
ji tak do přítomnosti.
A ona zkoprněle a snad i provinile slovo po slovu opakuje větu, která v matce
probudila ten nečekaný vzdor a hněv.
Odpovědí je jí ticho. Trvá nekonečně dlouho. Odvažuje se zvednout svou
malou dětskou hlavu, aby z dospělých očí vyčetla, co ústa neumí nebo
nechtějí vyslovit. Ale nepřítomný výraz prozrazuje, že teď je to
maminka, kdo se vzdálil do světa vzpomínek. Zdá se, že se dokonce malinko
usmívá… Nad čím asi? Ráda by se zeptala nahlas, ale má strach ji vyrušit,
co kdyby se zase začala zlobit? Byla ráda, že ji vidí usměvavou, a tedy
alespoň pro tuto chvíli snad i spokojenou.
Usmívala se stále víc. Právě se jí vybavilo setkání, které před lety
nezapomenutelně zasáhlo do jejího života. Tam, kam následovala svého muže
a kde nikoho neznala, ji potkala. Snad od prvního dne v ní nalezla starší
sestru, učitelku i přítelkyni současně. Později ještě i kmotru pro svou
narozenou holčičku. Jsou-li opravdu taková přátelství, o kterých je
rozhodnuto v nebi, avšak existují na zemi, pak si byla jista, že tohle mezi ně
patřilo. Dvě obyčejné ženy prožívaly neobyčejné souznění.
Ale žádný člověk není jen dobrý, nebo špatný. Je dobrý i špatný současně
a velikost každého nespočívá v síle, jak se často mylně domnívá, ale
ve slabosti. Mít ,,slabost pro slabost bližního". Jenže ony chtěly být
silné. Přestaly si odpouštět a začaly se obviňovat a odsuzovat. Dveře
jejich srdcí i příbytků se nemilosrdně uzavřela…
Náhle se jí vybavil okamžik, ve kterém se naposledy odvážila před dveřmi
své přítelkyně stanout a zaťukat, ale… Je sotva horší zklamání, než
když se před člověkem, jehož srdce je plné touhy, dveře neotevřou. Ukřivděnost,
která v ní tehdy zapustila své první kořeny, prorostla snad celým srdcem,
aby později zplodila nelásku a strach.
Úsměv na obličeji matky se zkřivil a čelo rozorala potlačovaná nenávist.
,,Maminko, jsi to ty?" odvážila se zeptat dívka, vylekaná změnou, jež
na matčině tváři spatřila.
,,Kdo by to asi byl, když ne já?" přivinula k sobě svou holčičku, aby
jí ta malá pozorovatelka neviděla do obličeje. Co kdyby z něj vyčetla, že
je plná pomstychtivého vzdoru, že sama nechápe, proč ji tak rozzlobila
slova, na která tolikrát čekala, že ani neví, proč má najednou chuť zůstat
ve svém vězení nenávisti a neodpuštění, přestože z něj snad až do dnešního
dne toužila vyjít… Že by měla strach? Ne, ona nemá strach, ale strach má
ji.
Má ji od té doby, co uposlechla jeho našeptávání, že je lepší zůstat
na svém ostrově sám, než neustále budovat nebo opravovat mosty k ostrovům
jiným. Pak se stal jejím věrným přítelem, odnaučil ji radovat se a zpívat
a naučil ji neodpouštět, nenávidět a nemilovat…
Vzduchem poletuje chmýří posledních odkvétajících pampelišek. Dívčí
ruce trhají na louce za domem kopretiny a skládají je do kytice. Když je
dost velká, převáží ji neuměle, ale s láskou, barevnou stuhou a nohy se dávají
do běhu. Za několik okamžiků je na druhém konci vesnice slyšet udýchaný
hlas malé blonďaté divošky: ,,Kmotro, kmotřičko, maminka tě moc a moc
pozdravuje a něco ti posílá!" přičemž vymrští ruku schovanou za zády
a udivené kmotře strčí před obličej upocenou kytici kopretin.
Kmotra je očividně nepříjemně zaskočena… Než stačí zareagovat, je děvče
zase u vrátek a běží pryč.
Maminka se taky nejdříve zlobila a potom si jednoho dne zase začala zpívat.
Uvidíš kmotřičko, že ti taky bude do zpěvu. To mi snad potom obě odpustíte,
že jsem si trochu vymýšlela, ujišťuje se v duchu malá blondýnka cestou
domů. A až uvidíš, jaký dárek má pro tebe maminka připravený k svátku…
Děti nezaslouženě trpí tím, že my dospělí máme tak málo ochoty navzájem se přijímat a milovat, a naštěstí většinou nedokáží jen nečinně přihlížet. Žádná slova nejsou více znepokojující než tato: Nebudete-li jako děti… Potom si možná i zdánlivou maličkostí dodáme odvahu opravit či vybudovat most, vydat se po něm k druhému ostrovu a třeba si i cestou zazpívat, že vše pomíjí, ale láska zůstává…