| Zlaté hodinky zn. Omega |  |
| Miloslav Burdátš |
Ročník 35 - číslo 23 |
Dostala jsem dar od své babičky, hodinky zn. Omega se
zlatým náramkem. Babička je dostala jako dárek pro sirotka po otci, který
padl v 1. světové válce v roce 1916. Přikládám fotografii hodinek a krabičky.
Zajímá mě, jakou by dnes měly hodnotu.
Čtenářka Ludmila K. z okresu Zlín
V letech 1848 až 1860 se mnoho hodinářů ve Vídni, v Miláně, Berlíně a hlavně v Londýně těšilo na návštěvu mladého Švýcara, který jim přinesl k prodeji několik kapesních hodinek. Mladík tvrdil, že je sestavoval ve své malé světnici v městečku La Chaux-de-Fonds vždy, když město zavalil sníh a nedalo se nic jiného podnikat. Za zimu jich tak smontoval několik desítek a v létě se toulal po Evropě a jejich prodejem si hradil cestovní náklady.
Hodinky to byly levné, přesto velmi precizně zpracované a měly lehce zapamatelnou značku, řecké písmeno Omega. Každým rokem přivážel tento švýcarský řemeslník jménem Louis Brandt vždy nové a dokonalejší modely svých hodinek. Později mu při montáži pomáhali jeho dva synové. Ti se však po jeho smrti odmítli věnovat podomnímu obchodu, vzali si úvěr, pronajali podkroví v jedné továrně a zahájili velkovýrobu otcových nejúspěšnějších modelů. Nechali si vytisknout katalogy a rozeslali je téměř všem hodinářům ve Evropě.
A úspěch se dostavil. Téhož roku koupili továrnu, v níž měli podnájem. Úspěch pokračoval, v roce 1882 si již postavili velikou fabriku v městečku Bienne, kde zaměstnávali stovky dělníků. V roce 1900 zahájili velkovýrobu náramkových hodinek. Od toho kroku je všichni odrazovali. Přece hodinky na ruce budou překážet, mohou se poškrábat a taky mohou omezovat krevní oběh. Tyto černé předpovědi naštěstí nevyšly a náramkové hodinky se staly symbolem mladých progresivních podnikatelů.
Továrna Omega na počátku 20. století vyráběla čtvrt milionu hodinek ročně. Ve svém sortimentu měla i luxusní výrobky, často zlaté a zdobené drahokamy. Ty vyráběla pouze v omezeném množství a jejich cena byla závratná. A právě takové hodinky vlastní naše čtenářka. Nemohu pochopit, proč někdo daroval sirotkovi po válečné oběti takto nepraktický dar. Za ty peníze byl totiž v té době na vesnici domek. Možná byl dárce nepraktický a netušil, že sirotek potřebuje něco jiného než nejdražší hodinky na trhu. Možná nám naše čtenářka tuto informaci objasní.
Jaká je dnešní cena těchto hodinek? Bohužel stále menší
a menší. Jak je to možné? Vysvětlení je několik. Cena zlata celosvětově
nestoupá, spíše klesá, a tak zlaté hodinky, ale i jiné zlaté šperky jsou
dnes levnější, než byla jejich cena před dvaceti třiceti lety. Dalším
faktorem je skutečnost, že bohatí sběratelé hodinek jsou většinou muži,
a snad proto sbírají pouze pánské hodinky, za ty jsou ochotni dát často i
statisíce, a to nemusejí být zlaté. Ty zlaté dámské náramkové hodinky
se převážně kupují jako dárek milované ženě. Kupujícímu je pak často
jedno, zda jsou sto let staré nebo byly vyrobeny vloni. Ono to na nich ani není
poznat. Špičkové hodiny jsou totiž nadčasové jak kvalitou, tak i uměleckým
zpracováním. V Americe, kde je těžiště obchodu se zlatými starožitnými
hodinkami, se dnes obdobné hodinky prodávají v rozpětí 500 až tisíc dolarů,
u nás je samozřejmě cena nižší. Věřím však, že za cenu kolem 12 tisíc
korun by je bylo možné prodat.
Miloslav Burdátš