| Vanda Hybnerová a Saša Rašilov |  |
| Venda Šebrlová |
Ročník 35 - číslo 23 |
Jestliže se podaří přenášet
z generace na generaci talent a nositelé slavných jmen jsou navíc ochotni dřít
jako koně a pouštět se na tenký led - pak se stanou špičkovými herci.
Málokdy se však sejdou takoví lidé jako manželé a mají i fungující
rodinu. Vanda Hybnerová a Saša Rašilov jsou spolu třináct let.
X Někteří manželé se mají plné zuby i po několika hodinách, které
spolu tráví večer. Jak se dokážete "přežít", když spolu žijete
a pracujete?
Vanda
Přežíváme právě proto, že spolu trávíme víc než pár hodin. A abychom
se opravdu neměli plné zuby, pro jistotu spolu i pracujeme.
Saša
Někdy je třeba si zakázat hovory o divadla, zvláště ty noční.
X Kolik je vás doma?
Vanda
Krom rybek, které jsou na dovolené ve školním akváriu, máme asi všechny
zástupce živočišných druhů. Nedávno přibyl lichokopytník Meky, který
si svoje seno přežvykuje na Vysočině a to jen proto, že nevykluše do
pátého patra. Jo, pak máme doma ještě dvě dcerky, které mají spoustu
kamarádů a ti mají také spoustu zvířat a kamarádů…
Saša
Mezi kuchyní a předsíní většinou pobíhá několik zvířat. Jsou
neustále v pohybu, takže přesný počet neznáme. Dále máme dvě dětské a
dvě dospělé postele. Počet všech bytostí v našem bytě odhaduji na sedm až
osmnáct.
X Mají dcery Pepinka a Tonička pochopení pro vaši častou nepřítomnost
doma?
Vanda
Když cestou dolů výtahem slyším celým domem"…a kdy se vrátíte?…
neodcházejte!… proč jdete pryč?", tak si říkám: užívej si té
lásky, protože za pár let to za nimi budu do výtahu řvát já.
Saša
Nemají. Dokud byly menší, daly se líp ukecat, podplatit, uspat a vůbec. Teď
projevují zejména s naší večerní povinností v divadle hrubou
nespokojenost. Barikádují dveře, zakládají po bytě požáry a vyhrožují
telefonátem na dětskou tísňovou linkou.
X Jaké vy máte vzpomínky
na dětství (otec Rašilov kameraman, maminka tanečnice, děd herec / tatínek
Hybner mim, maminka malířka a dědeček Hybner fanda vesnických ochotníků)?
Vanda
Mám hodně vyvinutý čich a vůně a zápachy jsou nejčastějším zdrojem
vzpomínek. Maminka, to je vůně olejových barev, terpentýnů a cigára.
Tatínek brzy odešel k jiné rodině, tudíž voněl jinde, ale co můj čich
pamatuje, tak snad je to vůně odličovací vazelíny a cigára. Děda - to je
vůně knížek z knihovny, pitralon a brilantina. Babička - vůně vaření, dětského
olejíčku, páry ze žehličky a připálených vlasů po čerstvé trvalé. A
pak jsou to vůně Starého Města, kde jsem se narodila…
Saša
Obě moje dcery milují co nejdrastičtější vzpomínky na moje dětství, takže
si často musím vymýšlet. Skutečnost je však prozaická: moje dětství
bylo hezké, klidné, šťastné a nerad si kazím vzpomínky na ně omíláním
řečí o slavném dědečkovi, kterého jsem bohužel už nepoznal.
X Kdybyste se mohli vrátit zpět časem - byli byste herci?
Vanda
Myslím si, že herectví je styl života, který neobsahuje stereotypy. Umožňuje
manipulovat s emocemi a právě i s časem. V reálném světě o návratu nepřemýšlím.
V dalším životě bych chtěla být něčím smysluplným - třeba krásnou květinou.
Saša
Kdybych se mohl vrátit zpět časem, neodpovídal bych vám na tuto otázku,
ale projížděl se na brontosaurovi ovinut banánovými listy.
X Hrajete v klubových divadlech a i na velkých scénách - co má jaké
kouzlo ?
Vanda
Na malém divadle je to mnohem víc o spolupráci s diváky, můžu pracovat s
jejich energií, vnímat jejich emoce - vlastně hrajeme tak trochu společně.
Velký prostor je více pro solitéry. Tam se musí člověk zahltit sám sebou
a doufat, že to do tý černý díry pošle tak, aby ještě po třiceti
metrech jeho existence zaujala.
Saša
Na malém prostoru mě vzrušuje, že když zakloním hlavu, je mi vidět do
nosu. Ve velkém mě naopak dostává, že ne.
X Máte raději svobodnější (spontánní) herectví pro menší publikum
nebo režiséra-rasa na velké scéně a v klasické hře?
Vanda
Mám ráda svobodnou spolupráci s režisérem, kterému věřím. A pokud je to
osobnost, může být i ras, já ráda bojuju.
Saša
Promiňte, otázka je příliš jednoduchá.
X Děda Rašilov byl velký tragikomik, otec Hybner je špičkový mim. Co po
nich máte, případně co vám překáží (např. zodpovědnost k rodinnému
klanu?)
Vanda
Doufám, žes jsem po otci zdědila smysl pro humor. Je pravda, že čím víc
stárnu, je můj humor čím dál víc cyničtější. Pak je to společná
láska ke clownům: tím bych se chtěla stát. Ale clowni jsou většinou staří,
ta mám ještě čas. Každopádně je to cesta pro starou herečku bez
práce…
Saša
Po dědečkovi mám líčidla a když mám umělecké pochybnost, tak se s nimi
nalíčím. Pak oteču, takže si připomínám dědečka a už nejsem tak sám.
Je mi veseleji.
X Např. v Ionescově hře Židle nebo Pokusu PES ( inspirované Bulgakovem)
jste nejen herci, ale sami sobě i dramaturgy, režiséry, výtvarníky… Každá
tato profese je vysoce odborná a samostatně se studuje. Že byste byli renesanční
lidé? Nebo je to nutnost (rozumíte si bez zbytečných slov)?
Vanda
Je to pokus o splnění snu. V běžné praxi u divadla mi vždycky vadilo, jak
spolu jednotlivé složky NEfungují. Herec měsíc na něčem pracuje, někam
svou postavu směruje a v posledním týdnu na něj navěsí kostým, obestaví
ho dekorací, pustí mu muziku a posvítí na něj a je to v … A musí se s
tím vypořádat. Proto mě těší pracovat se vším hned od začátku. Je
jedno, která složka se vyloupne jako první; jednou je to třeba krásná židle,
kterou uvidíme v bazaru.
Saša
Je to výuka plavání stylem "skok do rozbouřených vln". O
renesanci bych raději nemluvil, na studium není čas, ale prostě nás to bere
a nic nám nezabránilo to všechno zkusit.
X Co divadelní texty nebo
scénáře?
Vanda
V této oblasti se necítím příliš erudovaná. Ponechávám to tedy ve formě
drobných loupeží u básníků, literátů a dramatiků múzou oblíbených.
Saša
Postupně si vyzkoušíme všechny umělecké profese. Já mám svůj plán již
připraven: končit budu jako uklízeč v panoramatickém kině.
X Kdo má k čemu blíž (psaní, režie, výtvarničina…)
Vanda
Máma je malířka a resturátorka a obrazy (i prastaré) mě obklopovaly celé
dětství. Ráda fantazíruju a kombinuju neskombinovatelné. Jednoduše zkouším
realizovat své sny… a když mi k tomu Saša ještě hraje na kytaru, tak…
Saša
Já mám nejblíž k Vandě, takže i všechny její dovednosti v podstatě patří
mně, i když je vůbec neovládám. Ona například skvěle fotí; to já
neumím, jak jí při focení doprovázím. Na kytaru. To zase neumí ona.
X Představení Bulgakova Pokusu PES je vlastně rodinným svátkem: hrají v
ní Boris Hybner, Vanda Hybnerová, Saša a Václav Rašilovi… Jaké to je a
kdo vám na jevišti ještě chybí?
Vanda
Herectví je řemeslo a proto je logické, že se dědí. U Moliéra taky hrála
celá rodina i s milenkami - ty mi zatím neobsazujeme, nechceme krmit bulvár.
Saša
Rádi bychom udělali zábavný pořad se svými předky.
X Co vaši sourozenci?
Vanda
Mám dva nevlastní sourozence: sestru Lenu, která je krásná a má stejný
hybnerovský frňák jako já. V jisté době jsem s ním měla problémy. Jaký
frňák bude mít bratr Max se zatím neví, protože je mu teprve rok.
Saša
Sestra Naďa pracuje v televizi, je o deset let starší a tedy moudřejší.
Proto vždycky když k ní přistoupím, ustoupí… Mladší bratr Václav
hraje s námi divadlo.
X Budou vaše dcery dalším kumštýřským pokolením? Třeba v kočovném
(zájezdovém) divadle, kterých jistě bude lety přibývat?
Vanda
Co budou naše holky dělat je ve hvězdách. Doufám však, že je políbí nějaká
múza dřív, než je políbí něco jiného. Přála bych jim, aby s těmi
múzami hodně cestovaly a hodně toho viděly…
Saša
Pokud budou opravdu chtít, nic jim nezabrání. Ale poradím jim, ať vytvoří
dvě navzájem si konkurující divadla a tajně tak ovládnou nabitý
divadelní trh.
X Vrátily by se tak do začátků dědy Rašilova, který začínal jako
vypravěč vtipů do hospodách a herec malých divadel - kabaretů?
Vanda
Pokud by opravdu směřovaly k divadlu, tak bych jim přála šťastnou chvíli
při setkání s těmi opravdovými lidmi, A kabaret? Na ten se taky chystáme!
Saša
(krčí rameny)
X Kdybych měla tu moc, nabídla bych vám den volna - s jakýmikoli lidmi
nebo každému samotnému, kdekoli na světě… Co byste si přáli?
Vanda
Nejraději bych se projela svojí hlavou. Moc lidí mi tady chybí, ale v mých
vzpomínkách jsou krásní pořád… Ale dala bych si kafe s Barbrou
Streisandovou a víno s Magrittem.
Saša
Pustý ostrov bez divadel. A mít možnost si kohokoli mrknutím oka přivolat k
sobě.