| První křesťané |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 23 |
Obecná představa
o lítém pronásledování ze strany římské moci se na celá tisíciletí
spojila s postavou římského císaře Nerona (54-68), který se stal v očích
křesťanů téměř zosobněním zla.
Jak jsme viděli, Římané zastávali vůči křesťanům, v jejichž nepolitickém mesianismu neviděli přímé ohrožení, po dlouhou dobu poměrně benevolentní postoj. Ani na počátku Neronovy vlády, až do roku 62, nic nenaznačovalo, že by mělo dojít k dramatickému zvratu. Právě tehdy, nejspíše roku 58, se šťastně uzavřel Pavlův římský proces. Apoštol měl plnou volnost ke zvěstování evangelia, jak to Lukáš zdůrazňuje v závěrečných slovech Skutků, jíž bohatě využil, a protože se odvolal k císaři, byl souzen buď přímo Neronem samým, nebo jeho prefektem pretoria Afraniem Burrem či městským prefektem(1). Jak víme, byl osvobozen, křesťanství však mezitím přijali dokonce i noví "bratří z císařského domu"(2).
Roku 57, těsně před tím, než byl uzavřen Pavlův proces, byla souzena i žena z vysokých kruhů senátorské aristokracie Pomponia Graecina, která byla obžalována z "cizí pověry"(3). Její případ byl svěřen manželovi, někdejšímu konzulovi Plautiovi, jenž ji před příbuznými prohlásil za nevinnou. Tacitus neuvádí, o jakou "pověru" šlo, ale zmiňuje, že žila velmi přísným životem - vzhledem k tomu, že ve druhém století patřila rodina Pomponiů Gracinů k předním římským křesťanským rodinám, můžeme důvodně předpokládat, že tato vznešená dáma uvěřila v Krista.
První římská křesťanská komunita
List Římanům o její existenci vydává svědectví již k přelomu let 53-54
nebo nejpozději 56-57. Tradice klade Petrův příchod do Říma k roku 42, ale
nejsme schopni to ani potvrdit ani vyvrátit. Lukášův popis Pavlova setkání
s jejími představenými po příjezdu do Říma(4) ukazuje, že tato komunita
žila v ústraní, mimo místní židovské prostředí, a byla velmi opatrná i
při vlastním zvěstování. Teprve Pavlův příchod jí dodal větší
odvahu(5). Tradice, jež stála u zrodu tzv. Petrových skutků z druhého
století, zmiňuje, že prý Petra podporovali senátoři Marcellus a Pudens(6).
Římská duše, ve své hloubce "přirozeně stoická", se mohla poměrně snadno stát i "přirozeně křesťanskou", jak později říkal Tertullián. Před osudovým obratem v Neronově vládě se tedy křesťanství zřejmě těšilo i silnější podpoře senátorské aristokracie. Římská situace byla výjimečná i v jiném směru: křesťané zde žili odděleně od židovské komunity, a proto na ně také nedopadlo nařízení z roku 49 o vyhnání Židů z hlavního města, a jak se zdá, nedocházelo zde k tak typickým vzájemným srážkám(7).
Křesťané se scházeli v domech místní aristokracie, jejíž členové se obrátili, a přestože se po celém světě rozšiřovala zvěst o jejich hluboké víře, jak to říká sám Pavel(8), vzdali se svárů s Židy, ale i pokusu proniknout mezi masy pohanského obyvatelstva - téměř bychom mohli hovořit o "nesmělé víře". Sklonek roku 62 a počátek roku 63 přinesl v Neronově politice citelnou změnu: právě do této doby náleží pravděpodobně násilná smrt prefekta pretoria Afrania Burra, Senekův odchod do ústraní, zapuzení Klaudiovy dcery Oktávie a Neronova svatba s Poppeou Sabinou, ale i jeho opuštění julijsko-klaudijské tradice principátu a příklon k dominátu výslovně teokratického a orientalizujícího charakteru, který ho odcizil stoicky orientovaným senátorským vrstvám.
Změna Neronova vztahu ke křesťanům souvisí s obecnou proměnou jeho politiky. Vlna procesů proti stoikům následovala jen s krátkým odstupem v letech 65-66 jeho pronásledování křesťanů. Velmi podobně předešly později, roku 93, Domitiánovy procesy proti stoikům protikřesťanské pronásledování.