| Buď fit! |  |
| Anna Boublíková |
Ročník 35 - číslo 23 |
Všechny byly štíhlé, sličné a usměvavé. Cvičily s
chutí, svižně a ladně, mladistvé oblečení jim slušelo. Nejmladší z
nich bylo 70, nejstarší 81. byly opravdu kouzelné ty kouzelné "fit-ladies",
které nám televize představila po jednom ze svých šokujících zpravodajství
jako útěšný bonbonek na dobrou noc. A právě tato malá ukázka mě podnítila
k úvaze o tom, jak je to se vztahem ke stáří - sport u nás. Nic moc,
napadlo mě při vzpomínce na kyprou paní Hedu, důchodkyni, kterou po třetím
poskoku snožmo musela sanitka odvézt z fit-kursu rovnou do nemocnice s natrženou
achillovkou. Na druhé cvičební hodině fit-kursu se zase paní Eva po pátém
dřepu už nedokázala vztyčit a manžel, který si pro ni přijel vozem,, ji
jen s velkými obtížemi, poněkud pokroucenou, nasoukal úzkými dvířky auta
na sedadlo. Při téže hodině, paní Luisa, po precizně provedeném výponu s
výdrží, nemohla došlápnout na patu pravé nohy. Domů docupitala po špičkách
jenom díky tomu, že bydlela za rohem. Čtvrtou hodinu po ahájení fit-kursu
visela na uzamčených dveřích cvičebny cedulka s oznámením "Pro nezájem
končím! Odborná cvičitelka a nečitelný podpis." I usoudila jsem, celá
rozbolavělá, bohatší o další zkušenost a chudší o půlroční
"kursovné", že tudy cesta k mému "buď fit" nevede. Nové
pojetí gymnastiky v západním stylu, zatím u nás v Praze provozované sice
podnikavými, leč nezkušenými průkopnicemi, není zřejmě pro mne to pravé.
Ale co dál?
Sportovala jsem od mládí, a to velice všestranně. V míčových hrách, v jízdě
na saních a v plavání jsem byla jednička. Naopak discipliny, vyžadující sílu
v kotníkách a pružná kolena, mi dělaly potíže. Zejména na bruslení jsem
byla tvrdá. Po tatínkovi. Ale ten se alespoň nebál. Zatímco mně rodinné
bruslařské projížďky po zamrzlé Vltavě mezi Palackého mostem a Chuchelským
kostelíkem naháněly hrůzu. Přetrpěla jsem je jenom kvůli mamince. Ta
bruslila dobře a ráda. Elegantně, dlouhým skluzem, se po ledové hladině
sunula směrem k Chuchli a ruce si přitom hřála v rukávníku. My s tatínkem
jsme se s bruslařským uměním doslova prali. Několikrát jsme se odrazili,
levá-pravá, levá-pravá a potom jsme kymácivě, za neustálého máchání
rukama, jeli. A jeli jsme tak dlouho, dokud to samo nezastavilo. Pokaždé šťastni,
že jsem neupadli. Maminka si svou obratnost zachovala do vysokého věku. Ještě
v pětadevadesáti letech dokázala vylézt na židli a natáhnout si nástěnné
hodiny. Já, ve svých devětašedesáti, po fiasku s fit-kursem, sportuji už
jenom s vnoučaty. VC létě plavu, v zimě jezdím na pekáči. Loni o prázdninách
jsem se svou dvanáctiletou vnučkou v plavání ještě závodila a ve stylu
"prsa na 20 m" dokázala zvítězit. Letos se už patrně omezím jen
na ukázku "mrtvé na hladině", která se dětem moc líbí. Tím, že
vydržím na hloubce ležet na zádech bez hnutí trak dlouho, dokud nezačnu křehnout,
jsem si získala jejich obdiv a úctu.
Také v zimě, v jízdě na pekáči, díky své vyšší hmotnosti, nad svou pětiletou
vnučkou ještě stále vyhrávám. Její přející upřímné "babi, tobě
to jede", mě pokaždé potěší a tak trochu i dojme.
Mnohé moje vrstevnice, které jezdí na běžkách, na kole, na surfu, dokonce
i na koni, nad mou ukázkou "mrtvé na hladině" a nad mým zimním
pekáčováním ohrnují nos. Mně to nevadí. Užiji si při tom spoustu
legrace, je mi fajn a cítím se fit. Co více si babička tří vnoučat se
sedmým křížkem na krku může přát?