| Za "bratranki" na sever |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 22 |
Vůbec
první sochou papeže Jana Pavla II. v České republice se pyšní již pár týdnů
Hradec Králové. Bronzová plastika sedícího papeže v životní velikosti má
připomínat jeho návštěvu, kterou v metropoli Královéhradeckého kraje
vykonal přesně před šesti lety. Svatý otec, který za svůj pontifikát
absolvoval již 199 pastýřských cest, oslavil 18. května 83. narozeniny.
Italský mnich František z Assisi (1182-1226), zakladatel řádu
minoritů, přišel jednou přespat k nějakému kováři a řekl mu: "Bratříčku,
ty bys nevěřil, kolik je na tom světě potůčků, cestiček a louček, ani
je jeden nestačí za život projít. A měl by, člověče, měl by…"
Rád poznávám jiné země, jiné kraje, jiná města - ale neumím být
klasický davový "člen stáda", nejlíp je mi vždycky co nejdál od
hromadně vyšlapaných turistických tras.
Do Polska jsem nakonec cestoval i kvůli pozvání do poroty varšavského filmového festivalu mladých Jutro filmu, což lze přeložit jako Filmový zítřek. Spolu se mnou o cenách rozhodovali známí domácí režiséři Filip Bajon, Feliks Falk, Wojciech Marczewski a filmová kritička Bozena Janička.
Byl jsem velmi mile uvítán a po celou dobu výborně přijímán organizátory i celým štábem festivalu v čele se sociologem Krzysztofem Kliszczyńskim. Když jsem mu po čase své kladné pocity sdělil a připojil upřímné poděkování, odpověděl mi: "To je přece normální. Když přijede za Polákem Čech, jako by přijel bratranec." Spadla mi dolní čelist, zamrazilo mi. Srdečností i tím, že tak úplně normální toto uvažování není. Nevím jak vy, ale já jsem se v Čechách ani na Moravě s obdobným prohlášením nesetkal.
Polskou filmovou školu ve světě proslavilo především tzv. kino morálního neklidu. Jména režisérů jako Krzysztof Kieslowski, Roman Polanski, Andrej Wajda (získal Oskara 2000 za celoživotní dílo), Krzysztof Zanussi (v NR č… nám poskytl exkluzivní rozhovor), Jerzy Skolimowski, či hereckých hvězd - Daniel Olbrychski, Jerzy Stuhr, Franciszek Pieczka (s ním interview chystáme), Boguslaw Linda či Olaf Lubaszenko jsou filmovým příznivcům dostatečně známá.
S úctou
jsem si taky spočítal, že do Polska již sedmkrát putovala Nobelova cena:
H. Sienkiewicz, S. Remont, C. Milost a W. Szymborska za literaturu, 1903 a 1911
M. Sklodowska-Curie a 1983 L. Walesa. Posledně jmenovaný měl kolem svého
odchodu důchodu stejné otazníky jako náš Václav Havel. Když v roce 1995
opouštěl židli polského prezidenta, bylo mu dvaapadesát. Na řádný důchod
byl mladý, žádná rena mu ze zákona nenáležela. Walesa, vyučený elektrikář,
tedy ohlásil, že se vrací do gdaňských loděnic a skutečně se tam v černém
mercedesu přihrnul a sněmu si odpíchl na píchačkách. Demonstrace zapůsobila:
parlament mu schválil doživotní penzi ve výši prezidentského platu a řadu
dalších výhod. Bouřlivák Walesa se ovšem dál míchá do politiky a
dokonce ohlásil úmysl v roce 2005 kandidovat na prezidenta.
Poláci jsou hrdými vlastenci v tom dobrém slova smyslu.
Teoretická informace,
že byla jejich metropole za války téměř srovnána se zení, umocnila se mi
autentickým prožitkem. Již zmiňovaný K. Kliszczyński pochází z rodu,
který vlastnil dům v samotném centru na Starém Městě. Po jednom z útoků
nalezli v objektu neporušené všehovšudy tři lžičky. Válku nepřežilo
800 000 Varšavanů, což byly dvě třetiny z celkového počtu. Ze tříčlenné
rodiny tedy zbyl jeden, z pětičlenné dva. Většinou matka a jedno dítě. Čekala
je existence v citovém torzu, bez nadějí na plnohodnotné žití, živoření
mezi stíny mrtvých a únavné každodenní odklízení trosek. Navíc, co
nezničili nacističtí Němci, dokonali Stalinovi pseudoarchitekti. I těch pár
ulic, které zbyly z legendárního židovského ghetta (vzpomeňme na statečné
povstání zde v dubnu ´43), zruinovali a na jejich místě postavili
socrealisticky megalomanský Palac Kultury i Nauki - Kongresové centrum.
Ode dne, kdy je Polská republika členem NATO, vlaje na prezidentském paláci vedle jejich standarty též prapor Severoatlantické aliance. Divili se, že u nás tomu tak není, a už vůbec nechápali, proč je v ČR vztah k NATO chladný a spíše odtažitý. "Víte, co pro vás přijetí znamená?" Ano, tento rozdílný postoj k zabezpečení obrany země je dán našimi vzájemně zcela odlišnými historickými zkušenostmi. Hlavní otázka, kterou jsem si z Polska přivezl, zní: "Je lepší postavit se nepříteli a zlu se všemi tragickými důsledky anebo přežívat za každou cenu?"
Toto téma, myslím, visí mezi našimi státy od Benešovy demobilizace v roce 1938, resp. napadení Polska 1. září 1939. (Spálená země na straně jedné, leč s národní hrdostí obyvatel, na druhé straně neporušená města, zachované architektonické skvosty, často ovšem charaktery se silným sklonem k zaprodanosti, úskočnosti a vyčůranosti.)
Ve Varšavě obcházel jsem denně Grób Neiznanego Žolnierza. Hrob je připomínkou všech šesti milionů předčasně mrtvých Poláků (z toho tři miliony židů), kteří zahynuli v nejstrašnější válce lidských dějin, a jmenovitě připomíná hrdinná bojiště, na nichž Poláci bojovali. Za všechny jmenuji alespoň Westerplatte, bitvu o Anglii či Varšavské povstání.
V Polsku (stejně jako v Maďarsku) se usilovně snaží získat na své území americké vojenské základny. Jistě to nepřinese pouze výhody. Ale bude to nesporně velký přínos pro dvě klíčové otázky jejich zahraniční a bezpečnostní politiky - zvýší si tím bezpečnost, a navíc sníží potřebné náklady na ni. Současně argumentují, že tím vyváží tendenci německo-ruské dominace ve středoevropském regionu. Polská vláda i veřejnost si tyto skutečnosti, zdá se mi, dost uvědomují a prosazují. Ostatně, nedávná velmi aktivní účast v nedávné protiirácké koalici jsou toho jasným důkazem.
Cestou do Varšavy jsem si splnil malý dluh a sen - na den a
noc jsme zastavili
ve starobylém Krakově. Bývalé hlavní město Polska, mezi nímž a Varšavou
je odnes mírná rivalita, zůstalo jako jediné ušetřeno ničení a likvidace
během kruté 2. světové války.
Před třemi lety bylo, stejně jako Praha, Evropským městem kultury. Nemá
cenu podrobně popisovat jednotlivá místa, až sem pojedete sami, doporučuji
nechat se pouze unášet geniem loci a jen tak spontánně magickou křižovatkou
kulturních vlivů a tradic bloumat…
Před odjezdem mě potěšila zpráva, že pravděpodobně ještě letos vznikne film Andrzeje Wajdy o Katyni (místě, kde v roce 1943 NKVD zavraždila tisíce polských důstojníků) podle scénáře Wlodzimierze Odojewského. Režisér to oznámil během besedy na Varšavské univerzitě. Spisovatelova kniha Katyň. Hledání stop se stala předlohou k definitivnímu scénáři chystaného filmu. "Moc bych si přál, aby tento film vznikl ještě letos. Beru to jako svůj závazek, také osobní - můj otec v Katyni zahynul," řekl studentům světový filmař Andrzej Wajda.
Bože, ať mám cit pro druhé,
ať myslím víc na ně než na sebe,
ať se vždy ovládnu
a jednám laskavě
a srdečně, ať ve mně zbude
i jiskřička humoru.Bože, každého, s kým se setkám,
mi posíláš do cesty.
Pomoz,
abych v něm
poznal svého bratra.Bože, prosím,
ať mám pro každého
dobré slovo dřív,
než se rozejdeme.(Z modliteb papeže Jana Pavla II.)
Jan Pavel II. (vl. jménem Karol Wojtyla) se narodil 18. května 1920 v městečku Wadowice u Krakova. Po 455 letech první papež neitalského původu a vůbec první Slovan na Petrově stolci - jeho 263. nástupce. Jako první hlava katolické církve navštívil v r.1986 za přítomnosti kamer židovskou synagogu, pak požádal o odpuštění křivd spáchaných katolickou církví na nekatolících. Již v říjnu 1995 během letu do USA překročil hranici jednoho milionu kilometrů (zhruba let ze Země na Měsíc a zpět) na cestách za věřícími. Prohlásil největší počet osob za svaté ze všech papežů. Psal básně a divadelní hry, byl vynikajícím lyžařem a vášnivým fotbalistou, rád tančil a byl velkým milovníkem horské turistiky. Jemu a bývalému americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi je všeobecně připisován zásadní podíl na pádu komunistických režimů ve východní Evropě.