| Zdeněk Merta a Zora Jandová skládají společně |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 22 |
Hudební
skladatel a herečka plus zpěvačka. Nebo též: encyklopedicky vzdělaný
instrumentalista a učitelka tchaj-ťi z první desítky světového žebříčku.
Producent autorských projektů a žena, která se nebála stát se po čtyřicítce
podruhé matkou.
Zdenku, váš poslední opus - brněnský muzikál Svět plný
andělů - měl premiéru v listopadu 2000, co jste komponoval od té doby?
Já si teprve v posledních letech uvědomuju, že se hudbou mimo jiné taky živím…
A tak se snažím vytvořit si v sobě větší disciplínu, možná něco jako
pracovní dobu. Mně fascinovalo, když mi kdysi vyprávěl Dietl, jak píše každý
den od osmi do dvanácti. A prý to tak dělal i Antonín Dvořák. K tomu asi
nedospěju nikdy, ale snažím se teď aspoň psát, kdykoli na to mám náladu
a jsem toho schopen.
Za poslední tři roky jsem napsal víc not, než za posledních třicet. Házím
to do krabice. Velký problém je ovšem potom rozpoznat, co je úplná kravina
a co stojí za to. Nicméně, několik tisíc not prošlo touto revizí, a tak mám
napsány asi 2/3 opery La Roulette (libreto Stanislav Moša), Century Dance (šest
tanců pro trubku a velký orchestr - to je pro Honzu Hasenhorla a Český národní
symfonický orchestr) a skladbu Tři města, což je třívětá symfonieta.
Radost mi udělal Pavel Šporcl nahrávkou mé Dumky na CD, který vyjde v
Japonsku. Taky jsem složil hudbu k dvěma zahraničním filmům, a teď - a to
mě vážně hrozně baví - píšu s Karlem Šípem operetu ze začátku 20.
století. Je to velká sranda a končí to Sarajevem, to je vynikající
happyend, že jo? Nová původní opereta už dlouho nebyla, zatímco muzikál
je u nás přemnožen.
A na čem, kromě každodenního chodu rodiny, umělecky
pracuje Zora?
Umělecky pracuji na chodu rodiny, protože proorganizovat všechny její členy,
včetně psa a koček, je vrcholné umění… Víte, s malou Esterkou se dají
dělat jen některé činnosti. Nemůžu malovat ani kreslit, protože mi okamžitě
zabaví moje nádobíčko nebo dokonce zasahuje do mých výtvorů. Zato nad
mechanickým plácáním báboviček z písku jsem vymyslela spoustu nových
projektů. Napsala jsem synopsi muzikálu, už mám polovinu textů, k některým
písničkám jsem napsala i hudbu. To vše jde jen s poznámkovým blokem, ládovat
do počítače musím v noci, když Esterka spí. Stejně si pro mě většinou
přijde, když zjistí, že nemá maminku na dosah.
Z "našeho" prvního patra posílám mailem texty Zdenkovi do přízemí
k piánu,
kde vznikají moc krásné písničky. Resuscituji poměrně úspěšně své
maturitní znalosti Francie před 2. světovou válkou - v té době se totiž
odehrává děj našeho muzikálu.
Zdenku, české divadlo zažívá v posledních letech muzikálový
boom - proč tento žánr tolik přitahuje a jak dlouho jeho úspěšnost vydrží?
Obzvláště úspěšnost privátních produkcí je obdivuhodná, ale to je něco
za něco. Některé inscenace natolik vycházejí vstříc publiku, že se
vzdalují od imaginativního a emotivně působivého divadla, až už možná
divadlem ani nejsou, aspoň jak to vnímám já. Témata, názvy, interpreti,
prezentace v televizních estrádách - to jsou všechno symptomatické znaky středního
proudu popmusic, a ten s divadlem zcela kompatibilní není. Má ale určitě k
dispozici širší publikum. Takže tato představení přitahují i lidi, kteří
třeba nikdy v divadle nebyli, což rozhodně není negativní. Ale problematické
je to srovnávání a hodnocení.
Divadlo nemusí být a priori úspěšné, ale mělo by být dobré a silné, možná
do jisté míry pravdivé a provokující. Poněkud povrchní modla
kapitalistického úspěchu se vůbec do umění moc nehodí. Ale to, že lidi
chodí do divadla, je skvělé, doufám, že nepřestanou, to je totiž aspoň
částečný doklad jejich potřeby spirituálního života.
Blíží se prázdniny, ale ty jsou u vás dvou pravidelně
ve znamení práce. Jakou produkci máte (předpokládám že pro Pražany) připravenou?
Letos nebudeme hrát v Praze, část brněnského souboru má šňůru čtyřiceti
představení West Side Story ve Španělsku a Portugalsku.
Oba pracujete s mladými absolventy škol, jak hodnotíte úroveň
divadelního školství?
Zora: Připadá mi, že dnešní absolventi jsou mnohem lépe technicky
vybaveni, než jsme byli my kdysi, ale myslím, že tápou a hledají úplně
stejně. Záleží na tom, s kým se člověk na začátku své profesionální
cesty potká, s jakým způsobem práce. Dnes mi podmínky připadají mnohem
tvrdší.
Zdenek: Učím sice skladbu na Státní konzervatoři, ale mám jen jednu
studentku, ta je výborná, ale je teď v jiném stavu. Lépe jsem znal brněnskou
JAMU, když tam učil Stanislav Moša, a zdá se mi, že pro hudební divadlo
jsou absolventi z Brna a Bratislavy vybavení lépe.
Zoro, zdá se vám muzikálové herectví jako práce
perspektivní? Vždyť "opotřebení"
je u něj hned na druhém místě - za baletem?
Pokud někdo umí víc věcí pořádně, má větší šanci se uplatnit. Ráda
hostuji v Městském divadle v Brně, protože tam jsou kolegové, kteří jsou
schopni jeden večer skvěle odehrát Shakespeara, další vás rozesmějí v české
klasice a jindy žasnete nad tím, jak senzačně zpívají a tančí. O jejich
perspektivu strach nemám.
Ptám se též proto, zda má vaše dcera kumštýřské
sklony - u starší Viktorky to již můžete trochu poznat.
Zora: Viktorka je ohromně múzická, ale nikam ji netlačíme. Ona se ani nedá.
Každý den přečte knížku, píše hezké básničky, je specialistka na vodní
ptactvo. Připomíná mi mne, když mi bylo dvanáct. A podívejte, kde jsem teď…
Zdenek: Viktorka je dostatečně svérázná, aby se nedalo poznat nic. O jejím
hudebním nadání nepochybuji, ale co ona si myslí a co by tak chtěla, to nevím.
V posledních letech s ní trávím více času a víc ji chápu, ale… Když
mi bylo dvanáct, nezabýval jsem se pravděpodobně vůbec ničím důležitým.
Zdály se mi nejspíš důležité jiné věci než dnes. Hudbu jsem začal brát
vážně, až jsem se jí začal živit, a to mi bylo devatenáct. Viktorce
poskytujeme tolik informací a inspirací, co je v našich silách, však ona si
s tím nějak poradí.
Zoro, jako hudební rodina - muzicírujete doma s dětmi?
Esterka hraje na piáno a my tancujeme, takhle to u nás s muzicírováním je
nejčastěji. Je to úžasná legrace.
Žijete sice v poklidném městečku za Prahou, ale vaše
parcela je sledována, neboť vašimi sousedy jsou Merunkovi a Rosákovi, trávíte
společné chvíle třeba na zahradě?
Zora: Nepotřebuji s nimi trávit společné chvíle, protože jim z naší věže
koukám dalekohledem do příbytků, tak o nich pochopitelně už všechno vím.
Proč se s kamarády ještě scházet?
Zdenek: Někdy se samozřejmě navštívíme, ale nemám pocit, že by nás někdo
hlídal. Myslím, že když nechcete, že vás sledují, řekněme, méně.
Hlavně - já nesleduju ty, kteří eventuálně sledují mě.
Jak lze podle vás čelit útokům bulvárních médií? (Mám
pocit, že vy od nich máte docela "klid", je tomu tak?)
Zora: Myslím, že je lepší nedráždit hada holou rukou.
Zdenek: Myslím, že bulvár je taková trojdohoda: publikum (zvědavost),
vydavatelé + novináři (obživa) a objekty zájmu (selfpromotion). Pokud to
funguje v přijatelných proporcích, je vše O.K. Čas od času ovšem někdo
"kazí hru" - podle mého názoru vcelku zbytečně. Myslím, že
obecenstvo se chová standardně, vyžaduje své informace, a to nikterak
agresivně. Binec dělají spíše vydavatelé, potažmo reportéři a objekty zájmu.
Mně je to ale vcelku fuk, navíc se mě to netýká, tady jde spíš o ty slavné
osobnosti.
Vaše druhá dcera Esterka se vám, Zoro, narodila po čtyřicítce.
Myslíte, že spousta mladých hereček odmítá mateřství, jen pro obavy z
tzv. brzdy v kariéře?
Myslím, že v dnešní době několikanásobných hereckých alternací už
kolegyně nemusí tolik řešit "problém" těhotenství. To, že se nám
Esterka "podařila" až teď, byl zázrak, nikoli plánování. Spíš
je to naděje a příklad pro ostatní, že všechno jde dát dohromady, rodinu
i profesi. Někdy je potřeba i velké osobní hrdinství, např. když odvolávám
Zdenka z jeho oblíbeného tenisu, protože je potřeba odvézt starší dceru
na pěvecký kroužek.
Zdenku, až vám skončí letní pracovní povinnosti, jak
jste si naplánovali chvíle odpočinku?
Naučil jsem se dokonale jedné věci - nerozlišovat mezi prací a zábavou,
mezi pracovní dobou a volnem. Paradoxně takhle udělám mnohem víc práce.
Psaní hudby je výborná a napínavá věc, ale bohužel náročná na čas a
soustředění, zvláště ty velké partitury. Odpočívat musím průběžně,
protože bych jinak neudělal nic. Společně doma trávíme vcelku dost času,
je to trochu jako na chatě, takže nemám pocit, že musím nutně s rodinou do
Chorvatska. Určitě ale pojedu s Viktorkou aspoň na týden do Řecka, byli
jsme tam, loni a oběma se nám to líbilo.
Zoro, hrála jste Ofélii v legendární inscenaci Hamleta od
režiséra Miroslava Macháčka.
Jak se vám pracovalo na zkouškách s ním?
Jak jsem již uvedla, je důležité, s kým se při práci potkáme. Setkání
s režisérem Macháčkem a kolegy z Národního divadla je pro mne zásadní
dodnes. Ale těch důležitých setkání bylo v mé kariéře moc a moc. Ano, mám
štěstí.
Chodil jste se, Zdenku, na svoji Ofélii dívat?
Macháčkův Hamlet bylo výborné představení, viděl jsem ho mockrát. Na
zkoušky jsem samozřejmě nemohl, ale byl jsem u výroby televizního záznamu
v roce 1986, Zora kvůli tomu tehdy přiletěla z Vancouveru, kde pracovala na
EXPO. To natáčení bylo i pro mě poučné a je moc dobře, že ta inscenace
byla zaznamenána, a navíc dost dobře.
Zdenku, vaše muzikály v Městském divadle v Brně se těší
stále vysoké návštěvnosti, proč jsou však CD z nich tak málo dostupné v
distribuční síti?
Distribuce si sama rozhoduje, co bude nabízet. Přednostně jsou to například
rozhlasové hity nebo sobotní televizní zboží, což naše muzikály nejspíš
nejsou. Rozhlasová a televizní dramaturgie, obzvlášť u privátních stanic,
je dnes mimořádně konzervativní, mně se zdá, že to je v jejich neprospěch,
ale jim se to asi nezdá.
Zoro, mezi kterými třemi interprety byste v současné době
vybírala Zpěváka roku?
Rozhoduji se mezi Stingem, Philem Collinsem a Zdenkem Mertou.
ZDENEK MERTA (nar. 1951)
Vystudoval Státní konzervatoř v Praze (varhany a dirigování)
a od absolvování katedry skladby na pražské AMU (koncertem pro symfonický
orchestr a Yamahu DX 7) se věnuje vlastním projektům. Napsal několik desítek
filmových a televizních partitur, mnoho písní,
dva balety a několik symfonických skladeb. Velmi známá je jeho hudební feérie
Sny svatojánských nocí (Cena Českého hudebního fondu 1991) a scénické
oratorium Bastard, které zaznamenalo velký ohlas při uvádění v Národním
divadle v Praze. V únoru 1995 měl premiéru v Laterně magice s multimediálním
baletem Casanova v režii Juraje Jakubiska. V roce 1998 uvedlo Městské divadlo
Brno jeho muzikálovou operu Babylon, jejíž televizní inscenaci mohli nedávno
vidět diváci ČT 2. Uměleckou supervizí se podílel na českých uvedeních
Les Misérables, Jesus Christ Superstar a Bernsteinovy Mše. Zatím posledním
autorským projektem, který vytvořil se svým stálým spolupracovníkem
Stanislavem Mošou, byl Svět plný andělů (2000).
ZORA JANDOVÁ (1958)
je absolventkou činoherního herectví na pražské DAMU. Působila
v Národním divadle v Praze, v Hudebním divadle v Karlíně, pohostinsky
vystupovala v Semaforu a v posledních letech ji znají především diváci Městského
divadla Brno. Z divadelních rolí: Ofélie v Hamletovi, Helena ve Snu noci
svatojánské, Hanička v Lucerně, Rada (Cikáni jdou
do nebe), Fanny (Funny Girl), Matka (Sny svatojánských nocí) či Satan
(Bastard).
Na svém kontě má koncerty v Itálii, Finsku, Německu, Kanadě a Spojených
státech