| Kouzelník Ponrepo |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 35 - číslo 22 |
Pod neobvyklým pseudonymem
Viktor Pontrepo se skrýval člověk s neméně zvláštním vlastním jménem
Dismas Šlambor. Narodil se v Praze 6. června roku 1858, takže letos by mu
bylo 145 let. Zemřel smrtí svobodomyslného umělce - 4. prosince 1924 ho
ranila mrtvice v kavárně Rokoko. I když to byl muž doslova devatera řemesel,
v duchu známého přísloví nikdy nezbohatl, zato zůstane trvale zapsán v dějinách
české kinematografie.
Dismas se vyučil řemeslu pozlacovače u otce a tři roky také v tátově dílně
pracoval. Pak se ale z ničeho nic vytasil s osvědčením o vykonání zkoušky
u c.k. koncesovaného salonního kouzelníka Heinricha Gutwalda a tatíkovi oznámil,
že se vypraví do světa ne jako pozlačovačský tovaryš Šlambor, ale coby
principál Kouzelného divadla Viktor Ponrepo.
Byl prý dosti zručný iluzionista, v jeho repertoáru nechyběly působivé
triky s několika zrcadly. Používal i laternu magiku, zejména při mrazení
způsobujícím vyvolávání duchů.
Jeho největší láskou se však stalo nové umění oživených fotografiií - film. Už od roku 1904 putoval se svým filmovým divadlem po českém venkově a na korbě povozu měl kromě kouzelnických propriet i Lumierovu promítací kameru s více než stovkou krabiček obsahujících kratičké svitky filmových grotesek.
O tři roky později otevřel v pražském domě U modré štiky první stálý český biograf - Ponrepo. Ředitel Ponrepo na každém představení obecenstvo přivítal a také se s ním rozloučil, během promítání doprovázel děj na plátně živý pianista hudbou.
Historické začátky
Oživené fotografie, které poprvé veřejně promítali bratři Lumiérové
28. 12. 1895 v jedné pařížské kavárně, se brzy staly oblíbenou a přitažlivou
podívanou. Již v následujícím roce nabízeli Lumiérové své přístroje v
inzertních rubrikách všech evropských novin a jedním z prvních zákazníků
se stal český inženýr Jan Kříženecký.
Svůj pavilon Český kinematograf otevřel při příležitosti Výstavy architektury a inženýrství na pražském Výstavišti 19. června 1898. Při promítání měla kamera odkrytou zadní stěnu a jako zdroj světla obloukovou lampu, jejíž světlo se do okénka filmu soustřeďovalo kulovou skleněnou baňkou naplněnou vodou.
Díky těmto průkopníkům, jako byli Kříženecký a Ponrepo, se české země kolem roku 1915 dostaly co do počtu kin na přední místo Rakousko-Uherska. Promítalo tu 277 kin z celkem 833. Filmový podnik Lucernafilm založil Václav Havel st. roku 1917.
Zdálo by se, že bohatýrské činy průkopníků kinematografie už dávno patří minulosti, ale i dnes vyžaduje velkou odvahu pustit se do projektu, kteří mnozí odborníci považují za předem odsouzený k nezdaru. Obnovovat starý biograf v době mamutích multikin patří do tohoto druhu zdánlivě beznadějného podnikání.
Osobnosti kinematografistů, kteří propadli kouzlu oživlých fotografiií na celý život, nechybí ani dnes. Jeden z nich, pan Jiří Donda, který je víc než půl života věrný Modřanskému biografu, se s námi o svůj vztah ke svému řemeslu podělil. Nejdřív sice tvrdil, že na něm ani na jeho povolání není nic zajímavého, ale pak se z něj vyklubal pohotový vypravěč a skutečná studnice zajímavých vzpomínek.
"Tahle budova je sídlem kina už od roku 1919, kdy ještě sloužila také jako hostinský sál, taneční dvorana a tělocvična DTJ. Znám ji zevniř od roku 1956. Po vyučení písmolijcem jsem nějakou dobu pracoval v Grafotechně, ale hned po vojně jsem zběhl k Filmovému podniku. V roce 1960 jsem už promítal na Barrandově v projekci, pak v postsynchronu (ozvučování filmů) až do roku 1994. Přitom jsem ale vlastně pořád chodil také promítat do modřanského kina. Několikrát za tu dobu změnilo název. Z Bio Lido na Vlast, pak to bylo kino Modřany, dnes Modřanský biograf.
Párkrát jen tak tak uniklo zrušení, naposledy začátkem tohoto století. Naštěstí se majitelé paní Gregorová a pan Šembera zachovali jako praví dědicové rodinných tradic a kino tu obnovili. Otvíralo se v únoru 2002, zachovalé promítací stroje jsme lacino získali ze zrušeného kina v Kratonohách u Hradce Králové.
Po srpnové povodni, kdy v kině byly tři metry vody, jsme v únoru letošního roku měli druhou premiéru. Tentokrát rekonstrukce stála několik milionů, zato všichni diváci mají zaručené pohodlí. Dokonce ani když se řadou prodírají opozdilci, tak ti dochvilní nemusejí vstávat. Nejmodernější zvukovou aparaturu tentokrát ocení jen 200 diváků. Kdysi, když se tu tísnili na dřevěných lavicích vešlo se jich sem až 520. Na druhé straně si vážíme každého diváka a hrajeme i když přijde jediný.
Ani tak není snadné kino při dnešní konkurenci zaplnit. Máme o polovinu levnější lístky než v multikinech, zato musíme distribučním firmám odevzdat polovinu vstupného. Pár desítek tisíc zaplatíme na nájemném, takže pan Zámostný, jako provozovatel kina, by si za odvahu.zasloužil také nějakého toho Oskara, zbohatnout se na filmovém podnikání určitě nedá."
V malém království pana
Dondy to vypadá přesně podle našich představ o promítací kabině. Dva
velké promítací stroje Meopta nahradily někdejší evroplexy, po nichž tu někdejší
socialistický provozovatel zanechal jen díry v podlaze. Kromě toho je tu i
jeden menší přístroj, určený k promítání diapozitivů. "Reklamní
diapozitivy ke kinu patří odedávna, než se lidé v hledišti usadí, mají
se na co dívat a mnohdy se dozvědí zajímavé věci, které mohou využít,"
obhajuje tradiční výplň přestávek pan Donda.
Putování od kina ke kinu
"Když přebíráme film od některého pražského kina, je zvykem, že nám
ho doručí, stejně jako my krabice s filmy odvezeme po promítnutí na další
štaci. Pokud je v pořadí kino mimopražské, vezou se filmy na nádraží.
Ale železniční doprava je čím dál dražší. Spolu s filmem putuje od kina
ke kinu i sešit nadepsaný Stav kopie. Tam se zaznamenává počet promítnutí
a případné poškození filmového pásu."
Pan Donda se divil, jak nás překvapuje to, co je pro něj samozřejmostí: "Jednotlivé díly filmu dostáváme po předchozím promítání navinuté jen na středové cívce a koncem napřed. To proto, aby byl promítač nucen film přetočit a zkontrolovat, zda není potrhaný nebo jinak poškozený. Po promítnutí ho musím znovu zkontrolovat a zase přetočit koncem na začátek, takže každý svitek, kromě promítání, ještě třikrát přetáčím."
Jednou z hlavních promítačových starostí je, aby diváci nepoznali, že
film je složen z několika dílů. Na každém kotouči je kolem 600 m filmového
pásu, zatímco Lumierové musili celý svůj filmový příběh vtěsnat na
sedmnáct metrů filmu. Aby naše oči měly dojem plynulého pohybu, vystřídá
se za vteřinu na plátně 25 obrázků, což obnáší půl metru filmu, takže
na jeden kotouč se vejde asi dvacetiminutový děj. Kdysi po každém promítnutém
dílu následovala přestávka, nutná k tomu, aby kinooperatér nasadil nový
kotouč.
Dnes plynulý děj na plátně zajišťují dva promítací stroje v kabině. Těsně
před koncem každého dílu jsou na čtyřech snímcích puntíky. Diváci si
jich obvykle vůbec nevšimnou, ale promítač je nesmí propásnout. V okamžiku,
kdy se značka objeví na pětinu vteřiny na okraji plátna, musí zapnout druhý
stroj se založeným následujícím dílem filmu a prolnout obraz i zvuk. Stačí
mrknutí a pravou chvíli by propásl. Při střihu filmu se s určitou nepřesností
prolnutí počítá a na rozhraní jednotlivých dílů filmu proto nebývá
zvukový záznam. Kdyby se hlavní hrdina hrdina zakoktal třeba při milostném
vyznání, nevyznělo by to právě dobře.
"Povolání filmového promítače je podobné každému jinému řádnému
řemeslu. Musíte se mu vyučit a vykonávat je s láskou," říká pan
Donda. Ve svých dvaašedesáti letech se vlastně může cítit mladíkem,
protože se občas střídá s 84 letým Otou Benešem, který promítal i
prezidentům Masarykovi a Havlovi. "Ota je skutečná filmová kronika a často
spolu vzpomínáme na staré zlaté filmové časy, kdy se lidi do kina strojili
jako ve svátek, protože doma neměli televizi."
Rudolf Baudis