| Kateřina Lachmanová: Dvojí tvář lenosti |  |
|
Ročník 35 - číslo 22 |
Může být projevem lenosti i nadměrná přetíženost? Svěží úvahy nad tímto problémem i nad různými projevy lenosti přináší knížka vydaná v Karmelitánském nakladatelství s podtitulem "Zrcadlo pro lenochy klasické i notoricky přetížené".
Není to tak dávno, kdy mi začalo docházet, jak závažným tématem je lenost. Byly doby, kdy jsem ji běžně zařazovala do katalogu svých hříchů pro svátost smíření jen jako neškodnou vycpávku. Dneska bych řekla, že lenost je jednou z nejzávažnějších neřestí. To proto, že je schopna sama o sobě zablokovat člověka ve vývoji (v tom obyčejném lidském i v duchovním), že dokáže zmařit všechen potenciál Božího obdarování, který si s sebou každý člověk nese.
Je-li něčí cesta zarostlá trním, vypovídá to o tom, že
dotyčný ji zřejmě málo čistí nebo ji málo používá: ať tak či onak,
pro její zanedbanost ji ani použít nelze. Musí jí ovšem o zanedbání
dlouhodobější, protože takové trní nevyroste přes noc. Stručně řečeno,
lenoch si tak dlouho zjednodušuje život, až si ho tím zkomplikuje.
Vezměme pár příkladů ze života. Tak dlouho se vám nebude chtít ztrácet
čas nutnou údržbou domu, až se z něj postupem času stane obydlí hrůzy:
na co člověk sáhne, to upadne, na půdu zatéká, okny protahuje, protože
jsou v nich centimetrové škvíry, každou chvíli někde praskne vodovodní
potrubí, protože dávno potřebovalo vyměnit.
Snad ještě typičtější je případ studenta, který odkládá nepříjemné
předměty, kam až to jde - až už to nejde, a zkoušky, které by při troše
průběžného úsilí byly hračkou, se stanou nepřekonatelným horským masívem…
Někdo má zase sedavé zaměstnání, a i když ví, že by ho měl kompenzovat
trochou zdravého pohybu, možná už má i předepsané cviky na páteř, je mu
líto ztrácet čas - až ho později musí ztrácet čím dál víc po zdravotních
zařízeních anebo prostě tím, že pro zaviněné zdravotní potíže vykonává
svou práci s bídou na padesát procent. Kolik je takových, kteří by měli
cvičit pár cviků na páteř, ale nedonutí se, i když je jim čím dál hůř.
Nebo jste líní dělat si kolem sebe pořádek, a neustále tak ztrácíte čas
hledáním. Znáte to: pod touhle hromadou by měl být někde diář (případně
šroubovák). Kde zase mám druhou ponožku, už jsem měl být dávno na cestě!
A jejda, tahle složenka měla být zaplacená už před půl rokem, jaké asi
bude penále, apod. Nechce se vám udržováním pořádku ztrácet čas, když
je klid; raději si na svých hromadách a hromádkách rozložíte noviny.
Aby mi někdo špatně nerozuměl, nejsem zastáncem sterilního pořádku,
protože ten v mnoha případech svědčí ani ne tak o pořádkumilovném člověku,
jako spíše o nedostatku smysluplné činnosti či přímo modlářství. Ano,
i ve věci pořádku lze zaměnit pořádek za cíl, dělat pořádek pro pořádek
a pořád dokola čistit, leštit, rovnat věci a přerovnávat, a ještě tím
tyranizovat své okolí. Ale to už by bylo povídání o něčem jiném.
Výrok o cestě zarostlé trním lze dobře aplikovat na život modlitby.
Modlitební život se dá přirovnat k zahrádce, která vyžaduje stálou průběžnou
péči, má-li z ní něco být. Jestliže někdo vyrazí na zahrádku jen dvakrát
ročně, stráví celý den rvaním divokého ostružiní, kopřiv a bolševníků,
nemůže se divit, že příště najde všechno ve stejném nebo ještě horším
stavu. Po několikerém snažení musí dojít k závěru, že práce na zahrádce
je naprosto zbytečná dřina, protože se stejně nic kloudného neurodí.
Podobně nitro člověka může být zarostlé plevelem natolik, že vůbec není
schopen se ztišit, vejít do Boží přítomnosti a modlit se, i kdyby si čas
našel. Po takových řídkých pokusech nechuť k modlitbě jen vzrůstá,
protože dřina byla vynaložena, ale ovoce nikde.
Lenoch ale také ztěžuje život lidem kolem sebe. Jaké to
je, když sedíte u ohně a vítr vám zažene kouř do očí? Člověka to dráždí,
někdy až k slzám. Zrovna tak působí lenoch na ty, kteří ho něčím pověří.
Jistě, můžeme si říkat, že nám jej Pán Bůh poslal do cesty, aby nás
cvičil v trpělivosti nebo aby nám ukázal, jak se nám jí nedostává. Jeden
exercitátor tvrdí, že máme podobné lidi nazývat svými dobrodinci, a v
jistém smyslu má pravdu. Není to však omluva pro ty, o nichž je právě řeč.
Je hrozné mít kolem sebe lidi, na něž není spolehnutí, a ještě horší
je být nucen s nimi spolupracovat. Říkat si o všechno pětkrát, a pak stejně
ještě muset zkontrolovat, zda náhodou nezapomněli. Když je poprosíte o zalévání
květin, najdete všechno uschlé. Na schůzku přijdou vždycky pozdě a jistě
zapomenou přinést, co slíbili. Nikdy nedodrží termín dokončení práce.
To je hra o nervy - ale bohužel jsme mnozí takoví. Udělejme si malý test:
- Kolikrát jsem jen v tomto týdnu přišel/la někam pozdě, aniž za to mohla
kráva na kolejích či jiná nepředvídatelná kalamita?
- Když něco slíbím, mohou se druzí spolehnout, že to splním?
- Požádá-li mě někdo, abych mu něco přinesl, musí mi to připomenout víckrát?
- Pokud to závisí na mně, dodržuji termíny své práce?
- Vracím půjčené věci bez upomínání, nebo už dávno nevím, co je moje
a co je půjčené, například v mé knihovně, v kazetách?
Už otcové pouště věděli, že acedie (lenost) se
projevuje nejen ochablostí a nečinností, ale také bezhlavou aktivitou.
Evagrius píše, že mnich stižený acedií je vždycky připraven ke službě
a jakýkoli příkaz k akci je mu potěšením, protože přináší vítané
rozptýlení. Projevem acedie může tedy být i přemíra zájmů, velká potřeba
mluvit s lidmi, neustálé telefonování a shánění novinek, nadměrné běhání
po návštěvách (nebo i po poutích), ale třeba i bezcílné rejdění po
internetu, které je svého druhu útěkem od sebe sama, případně od jiných
nepříjemných povinností.
Dále může jít o lenost aktivně hledat Boží vůli: jindy o lenost přemýšlet
nad tím, co dělám, proč a jak to dělám; lenost zorganizovat si čas podle
skutečných priorit; neukázněnost všeho druhu; o neochotu se zastavit, ztišit,
naslouchat Bohu (a lidem kolem sebe) a podle toho něco ve svém životě změnit;
o neochotu odpočívat, světit den sváteční atp.
Štvanec se podobá poddolovanému domu… Jak už jsme řekli,
je neustále abnormálně zaneprázdněný. Někdy se může domnívat, že se přetěžuje
ve jménu Božím, pro Boží království, což může být pravda nárazově
(i Ježíš prožil chvíle únavy ze služby), ale ne neustále, protože Bůh
není otrokář, nenakládá člověku nad jeho síly.
Štvanec si sice na svou přetíženost stěžuje, ale za polovinu svých nadměrných
závazků si může sám, a v hloubi duše je na svou vytíženost hrdý. A co hůř,
ani by zpomalit neuměl, nevydržel by totiž sám se sebou.