| Kousek cesty s … Jiřím Kašným |  |
|
Ročník 35 - číslo 22 |
Uvažování o znovuzavedení povinného civilního sňatku rozvířilo diskusi o významu uzavírání manželství na úřadě nebo v kostele. Povinnost dodržet právní formality při uzavírání manželství je v evropských dějinách poměrně nová věc. Starověké římské právo nevyžadovalo žádné právní formality k platnému uzavření manželství. Svatba byla veskrze rodinnou záležitostí. První křesťané nepřišli v tomto směru s ničím novým a uzavírali manželství podle místních zvyků a tradic.
Manželský vztah jistě nebyl považován za výhradně soukromou záležitost jako např. přátelský vztah. Manželství mělo veřejnou, společenskou relevanci, avšak zvyky a tradice dostatečně zaručovaly řád v oblasti uzavírání manželství a veřejná autorita nevstupovala na toto pole. Situace se začala měnit během středověku. Větší pohyb obyvatel nabízel větší možnosti při hledání a volbě životního partnera. Zároveň také způsobil, že místní tradice a zvyky a vzájemná znalost místních obyvatel už dostatečně nezaručovaly řád v oblasti manželství a rodiny.
Avšak teprve tridentský koncil v roce 1563 kvůli pořádku - aby totiž bylo zřejmé, kdo uzavřel manželství a kdo ne - stanovil, že každé manželství muselo být uzavřeno v přítomnosti faráře a dvou svědků ve farním kostele, a nerespektování těchto požadavků práva mělo za následek neplatně uzavřené manželství. Kanonické právo vyžaduje tuto právní formu sňatku dodnes a s minimálními úpravami převzala tuto právní formu sňatku i většina moderních států.
Smysluplnost a potřebnost právní formy sňatku je dnes všeobecně přijímána. Do roku 1950 naše světské právo dovolovalo alternativně buď civilní, nebo náboženský sňatek. Od roku 1950 zákon povinně vyžadoval civilní sňatek. V roce 1992 zákon o rodině znovu zavedl alternativní formu sňatku. Pro možnost alternativní formy sňatku hovoří řada důvodů. Možnost zvolit si sňatek, a to jak civilní, tak církevní odpovídá důstojnosti člověka a lidským právům. Náboženská svoboda vyžaduje nejen úctu k vnitřnímu přesvědčení člověka, ale také respekt vůči vnějším projevům náboženského přesvědčení, a tedy konkrétně alternativní forma sňatku je jedním z projevů ústavně zaručeného práva žít svoji víru skrze náboženské úkony a obřady.
Dalším důvodem pro alternativní formu sňatku je právo církví a náboženských společností spravovat si samostatně své záležitosti. Možnost volby civilního, nebo církevního sňatku je možno chápat také jako potřebný projev neutrality státu v náboženských záležitostech jednotlivců. Zachování alternativní formy sňatku je tedy výrazem úcty k právu muže a ženy svobodně uzavřít manželství způsobem, který si zvolí. Toto právo je výrazem svobody jednotlivce, bez které demokratická společnost může sotva existovat.