| Moravan na jihu Afriky |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 35 - číslo 21 |
Svoje druhé
jméno jsem se nikdy nedozvěděl, říká otec Čížkovský, který se narodil
na Moravě, v roce 1948 uprchnul na západ a posléze prožil 40 let v
Jihoafrické republice. Nejprve jako údržbář v klášteře u dominikánek a
posléze jako kněz a člen řádu oblátů. Dnes žije v Kroměříži na faře,
kterou dostal řád oblátů od olomouckého biskupství.
Otče, slyšela jsem, že jste několik měsíců po návratu
na otázku: "Jaké byly misie v Africe?" odpověděl: "Copak
misie v Africe, tady jsou potřeba misie." Jaké to pro vás bylo, když
jste se vrátil do Čech?
V roce 1990 jsem poprvé od roku 1948 přijel do Československa na návštěvu.
Na cestě jsem se zastavil v Římě, a tam mě otec generál našeho řádu řekl:
"Ty jsi jediný česky mluvící oblát na světě. Co kdyby ses vrátil a
obnovil řád v Čechách?"
Obláti tu byli od roku 1911. Zastavil jsem se tedy u arcibiskupa Vaňáka v Olomouci. Představil jsem se mu. Vylíčil jsem mu, jak probíhal můj život, který byl plný zvratů a biskup Vaňák mi řekl: "Vraťte se!" Bylo to ale těžké, protože ten skutečný, mužský život jsem strávil v Africe. Po roce přemýšlení a modliteb jsem se rozhodl se vrátit. Biskup Vaňák nám dal Kroměříž. Je to krásné město, po Praze hned druhé nejkrásnější v Čechách. Dal nám tuto faru, nejprve jsem byl sám, pak jsem dostal pomoc z Polska a z Rakouska.
V čem se liší vaše působení od té Afriky?
Černoch, kterému často říkáme pohan, věří ve svého boha. Má pro něj
dokonce jméno a já jsem zjistil, že tady lidé nevěří a nemají boha. Kdežto
když jsem začal černochovi povídat o svém Bohu, tak se mu to buď zalíbilo,
nebo ne, ale bylo na čem stavět. Zvláště Ježíš pro ně byl hrdina. Na to
oni si hodně potrpí a Ježíš se jim skutečně líbil. Například mi jeden
černoch řekl: "Když jsem byl starý a válčili jsme, šel místo mě do
boje můj syn a padl tam, chápu, co to je, poslat syna. On se za mne obětoval."
Ono to možná není teologicky správně. Ale rozuměli tomu a mohli jsme se
bavit. Kdežto - přišel jsem sem a jméno Ježíš jsem slyšel spíš jako
nadávku a mluvit o Bohu - no, to bylo těžké. Tady také chodili lidé do
kostela, ale na tak velké město by jich mělo být mnohem více. A já jsem
najednou nevěděl, jak s lidmi o Bohu mluvit. Bylo to mnohem těžší něž u
černochů v buši, kde jsme měli něco společného. Já věřím v Boha, on věří
také. Kdežto náš člověk nevěří. Jak na to? Nakonec se mi to začalo líbit
a tady je to skutečná misie. Tam to bylo lehké.
Co jste si tedy vzal jako hlavní úkol po návratu?
Jak to podat…? Chtěl bych, aby člověk nahlédl, že Boha a Ježíše potřebuje.
Bral jsem to jako výzvu, jako pobídnutí. Taky jsem se sem vrátil a nenašel
jsem nic, co jsem si pamatoval jako kluk, jako student a jako kantor. Všechno
bylo jiné. To mě také trochu zklamalo. Neřekl bych, že v době mého mládí
byli politici jó dobří lidé. Ale nebránili tomu, aby byli kříže ve škole.
Na vysvědčení bylo nejdřív chování, pak náboženství a pak teprve
ostatní předměty. To jsem tady nenašel. Měl jsem trochu štěstí, že jsem
byl v Africe, lidé mě brali trochu jako atrakci a já jsem, abych byl upřímný,
toho trochu zneužíval a vykládal jim o misiích, ale dozvěděli se i něco o
oblátech. Oblát znamená zasvěcený a náš řád je hlavně misionářský.
Máme chodit mezi chudé, a tím se nemyslí jen materiálně chudé, ale mezi
ty, kteří jsou ochuzeni o Boha. Tak tam přicházeli ze zvědavosti i nevěřící
a já jsem mluvil o Bohu a Ježíši. Možná jsem se někoho dotkl. I když je
možné, že ve chvíli, kdy jsem začal mluvit o Bohu, vypnuli, a když o
misii, zase zapnuli, ale to už se nedá nic dělat. Když jsem přišel, bylo
to těžké. Kdybych u černochů neřekl při mši nějaký vtip, strachovali
by se, jestli nejsem nějaký nemocný. Oni se rádi smáli. Tady jsem něco řekl,
myslel jsem si, to se mi povedlo, a ono ticho - asi to není naše povaha. Musel
jsem si říkat, když jsem se vrátil: "Pozor, je to tu jiné." To je
pořád důstojný pane, velebný pane. To je strašný slovo. V Africe je každý
otec a dost. I když tady už to také začíná.
Já bych se tedy zeptala na
Afriku…
Tam například v neděli na mši svatou nebo o Vánocích přišlo i víc nevěřících,
tedy spíš nekatolíků než katolíků. A oni tam přišli, protože to byla zábava
a slavnost. Zpívalo se, mohli si zatancovat. Ne nějak divoce, abyste to špatně
nepochopila, ale vyjádřili radost ze setkání s Ježíšem. Něco jsem jim do
toho řekl, oni něco z toho slyšeli a vnímali, něco si zapamatovali. Někdy
za mnou přišli a chtěli pokřtít děti a já jsem jim vysvětlil, co je potřeba.
Měl jsem tam jednoho černocha, a ten měl 5 žen. Je to zvláštní, tady muž
nedokáže žít s jednou pořádně, tam jich má víc, a všechny je má rád.
Pro ně je rodina něco velkého. Děti milují. Maminka je také něco velkého,
a proto je lehké mluvit o Panně Marii. Oni ji mají strašně rádi.
Jak je to s manželstvím?
Nikdy jsem nemohl pokřtít muže, který měl více jak jednu ženu. Třeba ten
můj přítel měl pět žen a některé mladší chodily do kostela, ale pokřtít
jsem je nemohl. Ony by musely opustit muže, ten by jim musel dát svolení. To
by bylo moc komplikované. Černoch, který není křesťan, si musí ženu
koupit. Nejlacinější děvče je za deset krav. Náčelnická dcera, to už
bylo tak třicet krav. Nestalo se za mne, že by nějaká žena odešla od manžela.
Tehdy rozvod neexistoval. Ve městě je to jinak. Tam i když muž není katolík,
mívá jednu ženu, protože tam si to už nemůže dovolit. V buši má velkou
haciendu a má dvacet až třicet krav. Každá rodina bydlí uprostřed svých
pozemků. Nebyly tam vesnice, jak známe.
A žili v nějakém v kmenovém uspořádání?
Ten kmen se jmenoval ZULU. Bylo jich asi 5 milionů. Tam jsou dva světy. Jeden
je v buši a jeden je ve městě. Ve městě Lesotho je skoro milion černochů
- tam mají školy, university, malíře a sochaře světových jmen. Ženy chodí
oblékané jako bělošky, kdežto v buši chodí ještě polonahé. Když jsem
poprvé přišel, bylo to pro mě trošku divné. Říkal jsem knězi, který mě
poprvé bral mezi Zulu: "Já se na tebe dívám a tobě nevadí, že ta žena
je obnažená? Kojí před tebou!" Ale člověk si na to zvykl a neviděl
to, co si myslíme, že je vidět. Prostě vidí ženu. Mě se také stalo, že
než jsem uměl nazpaměť v jazyce zulu formuli při křtu, tak jsem v jedné
ruce držel knížečku s textem a pořád do ní koukal. A když došlo k pomazání
dítěte olejem a žena ho kojila, dám palec do oleje a mažu olejem a najednou
jsem zjistil, že jsem nepomazal hlavičku, ale její ňadro. Ach jo, vzal jsem
vatu a očistil ji, ona viděla, jak jsem z toho celý rudý. Smála se. Ale pak
jsem si zvykl a vidíte člověka. I běloši, kteří tam žijí a jsou tam
narození, tu obnaženost vnímají jako normální. Třeba černoška chodí v
bělošských šatech, ale když je horko a jde pracovat na zahradu, vezme si
jenom sukničku a nikomu to nevadí a nikoho to nepohorší.
Jak to bylo s tím vaším druhým jménem?
Každý běloch od nich dostane dvě jména - jedno, které vám řeknou a druhé,
které neprozradí za nic na světě. To aby před vámi mohli o vás mluvit. A
to druhé jméno neřekne ani malý kluk, i kdyby měl dostat půl kila čokolády.
Já jsem měl prvé jméno Sípho, což znamená dar.
Dozvěděl jste se své druhé jméno?
Ne, nikdy. Ptal jsem se kolikrát. Zkoušel jsem to na svoji kuchařku:
"Pracuješ pro mě, máš se dobře, dávám ti peníze, řekni mi
ho." Neřekla. Oni to mají tak v krvi, že kdyby to prozradili, asi by se
cítili, že nejsou Zulu. Náhodou je to pěkné. Jejich mentalita.
Mě ta jejich jednoduchost a jejich myšlení více vyhovovaly.
Oni třeba věří v posmrtný život. To je, podle mě, největší problém u
nás. Dokud člověk neuvěří v posmrtný život, nikdy se nestane křesťanem.
Proč jsme tady na tom světě? Co tady děláme? Má to nějaký smysl, žít
tady sedmdesát roků a potom co? Popel, a tím to končí? Tak si člověk řekne,
že musí být život i potom.
Jak se tam pohřbívali?
Nekatolíci se pohřbívali tak jako my. Byl jsem zvaný i na nekatolické pohřby,
abych se pomodlil a promluvil. Já jsem začal, pak pokračovali oni svoje.
Vykopali hrob - svisle jámu, a z té pak příčný jakoby tunel, kam vlastně
ukládali mrtvého se vším, co měl na sobě v tom okamžiku, kdy zemřel,
plus jeho nejbližší předměty. Také jídlo mu tam dávali. Dva muži si
vlezli do té svislé jámy, podali jim mrtvého a oni ho posunuli do toho příčného
prostoru. Tam pak dali jeho předměty a uzavřeli to slaměnou zástěnou, aby
na něj nepadala hlína. Pak ti muži vylezli a svislá jáma se zasypala. Potom
začalo naříkaní, tanec a zpěv. To naříkání bylo spíš ječení - teď
vám tady nechci ukazovat, jak ječeli. Přáli mu, ať se má dobře tam, kde
je. Nedokázali vysvětlit, kde je, ale věřili, že jeho existence pokračuje.
Knězem jste se ovšem stal až v Africe ve svých 32
letech…
Nikdy jsem nebyl žádný fanatik. Byl jsem vychovaný v katolické rodině,
chodil jsem do kostela, taky jsem chodil za kostel. Pak jsem se ptal kamarádů,
co pan farář kázal, abych to doma mohl říct. Oni mě také někdy pěkně
vypekli, že mi řekli něco jiného, a maminka to poznala. Byl jsem špatný
student. Tak trochu lajdák. Když jsem poprvé jel s francouzským farářem,
který působil ve farnosti, kde jsem pracoval u dominikánek, byl jsem překvapený.
Seděl na zemi na takovém štokrleti a jednu svíčku, víno. Klekl si na paty,
byl na úrovni všech lidí. Já jsem mu nerozuměl, protože to bylo v řeči
zulu. Mně se moc líbil jejich zpěv. Kněz když vzal chleba a řekl, toto je
moje tělo, černoši začali tleskat a zpívat. Uvěřili, že je tělo pána
Ježíše skutečně mezi námi. A černoši tím vzdávají poctu důležitým
lidem. Když se jim něco líbilo, přerušili kázání, aby mohli vyjádřit
radost. Někdy byli zase při kázání o oběti smutní. Mše byly plné života.
Pamatuji si moc dobře, jak jsem jako kluk tu dostal pohlavek, tam mě lískli,
že jsem se vrtěl a zlobil. A tam jsem najednou zažil něco, co se mě dotklo.
Cítil jsem se tam dobře. Po jednom kázání o oběti jsem se rozhodl.
Vstoupil jsem do noviciátu u oblátů, ten francouzský kněz k nim patřil.
Vystudoval jsem a stal se knězem.
Byl to náročný život?
Tam nebyla tekoucí voda, nebyla elektrika. Ani studnu jsem neměl. Telefon jsem
neměl. Člověk si zvykl. Umýval jsem se v dešťové vodě, tu jsem i pil.
Když pršelo, voda ze střechy stékala do takových velikých barelů, u
kostela byly čtyři a u domu dva. Ty jsme používali. Občas si přišli i černoši.
Byli na tom tak dobře, že mohli pít vodu z řeky. To já bych onemocněl.
Bál jste se třeba hadů?
Byl jsem opatrný. Mě nikdy neuštkl a několika černochům jsem pomohl. Na to
byl zákon, my jsme povinně s sebou museli nosit v takovém váčku dvě séra
proti hadímu uštknutí a injekční stříkačku. Když vás uštkne černá
mamba a nedostanete injekci, ochrnete a zemřete. Měl jsem štěstí. Nechtěl
bych říct, že jsem hrdina.
Pak jste ale musel z buše do města…
Onemocněl jsem na srdce, takže jsem nemohl jezdit na koni a ani chodit pěšky
v buši. Tak jsem musel do města a sloužit u bělochů. Zvykl jsem si. Nakonec
jsem měl i černochy, protože 90 procent bílých rodin zaměstnává černochy
jako pomocníky. V neděli jsem měl dvě mše - pro bílé a pro černé. Měl
jsem i přes dva tisíce lidí v kostele. Někdy na mši pro černé přišlo i
víc bělochů, protože se jim líbila. Bylo to živé, zpívali, tleskali. Já
jsem si sedl, odpočinul si. Běloši nerozuměli, protože to bylo v zulu, ale
líbilo se jim to.
Mění se Afrika?
Mění. Dřív neexistovalo, aby měl chlapec s dívkou před svatbou pohlavní
styk. Teď už to také tak není. Dnes je problém i s drogami. Například
moje kuchařka ve městě. Měl jsem malou zahrádku, kde jsem si mohl sednout
na rozkládací židli. Kuchařka tam pěstovala marihuanu. Já jsem o tom nevěděl,
já jsem to nepoznal. Ale jednou mě navštívil známý policajt a já mu říkám,
pojď, sedneme si na zahrádku. Poručil jsem čaj a on
na mě: "Víte o tom?" " O čem?" "No, máte tady
marihuanu." Já říkám, Veroniko, pojď sem. Ona se hned přiznala. Za to
mohla jít i do vězení. Tak jsem jí přikázal to vytrhat. V buši jí vůbec
bylo hodně. Třeba jsem učil náboženství a najednou kluk, prosím, můžu
na záchod, a šel a za chvíli sedí, a je to jasné. Pak jsem zjistil, že v
novinách na záchodě měli zabalenou cigaretu a dávali si tam pár šluků.
Dnes je problém i AIDS. To za mne ještě nebylo tolik. Ale když jsem se tam
nedávno jel rozloučit a asi naposledy podívat, viděl jsem, jak moc se
rozmohl. Hrozně jich tam umírá - to je strašná spousta. Jestli bude hledání
vakcíny na AIDS trvat ještě tak deset roků, bude Afrika poloviční.
Dopisujete si s někým z Afriky?
Čím dál tím míň. Mám i málo času. Je tam jedna paní, té pošlu dopis,
ona ho oxeroxuje pro celou farnost nebo ho farář přečte. A černoši v buši,
ti si na nějaké psaní nikdy moc nepotrpěli.