| Detektivní pátrání kolem kostí evangelisty Lukáše |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 21 |
Minulé pokračování skončilo smrtí sv. Pavla. Nejvíce by nám k tomu mohl říci sám Lukáš, kdyby mohl promluvit. Je nám bližší, než si myslíme. Hlava, v níž se zrodilo velké svědectví o Pavlových misijních cestách, se totiž nalézá v Praze!
Vše začalo roku
1992, kdy metropolita thébský Hieronymos požádal o Lukášovu relikvii, aby
byla uložena v jeho prvním hrobě v hlavním městě Boiótie. Sedmnáctého září
1998 proběhlo ohledání relikvií uchovávaných v Padově v bazilice sv. Justýny.
Při této příležitosti bylo také ohlášeno mezinárodní sympozium, které
proběhlo v rámci Jubilejního roku (16. - 21. října 2000) a umožnilo díky
výsledkům výzkumu Ústavu dějin lékařství padovské univerzity přiznat s
velkou mírou pravděpodobnosti Lukášovým ostatkům pravost.
Stav kostry
Kostra se dochovala v dokonalém a úplném stavu až na lebku, kterou pro pražskou
katedrálu dostal císař Karel IV., zánártí levé nohy, loketní kost pravé
ruky a třetí levé žebro, které bylo odevzdáno thébskému metropolitovi.
Podle datování metodou měření obsahu radioaktivního izotopu uhlíku C 14
provedeného americkou tucsonskou a anglickou oxfordskou laboratoří náleží
ostatky jedinci mužského pohlaví, který žil mezi druhým a čtvrtým stoletím
a zemřel ve stařeckém věku (sv. Jeroným uvádí, že Lukáš zemřel jako
čtyřiaosmdesátiletý). Kosti vykazují i stopy degenerativních procesů, zvláště
deformující artrózu. Měl na svou dobu vyšší postavu a bylo možno nalézt
i stopy nedostatků ve výživě sledovatelných v opakujícím se zastavení
procesu růstu kostí v dětství. Musel vykonávat těžké práce, jež se
projevily na struktuře jeho kostí. Zuby s velmi opotřebovanou sklovinou
vykazují zvyk skřípat spodními zuby o horní, zvláště ve spánku. Rozbor
DNA z dřeňové dutiny jednoho zubu ukazuje jako na nejpravděpodobnější na
syrský původ jedince. I tvar lebky vykazuje charakteristiky typické pro dobový
syrský typ.
Co se dá zjistit z rakve
Tělo bylo vždy uchováváno v rakvi; jde o tutéž olověnou rakev, v níž
byly kosti uloženy v mramorovém sarkofágu - dokazují to zoxidované stopy na
pánevních kostech a kukly hmyzu typického pro rozkladné procesy. Na rakvi
nebyl zjištěn žádný starověký pokus o její restaurování, na dně nese
tři otvory s vně vyhnutými okraji zhotovenými s největší pravděpodobností
proto, aby mohla vytékat ven voda. Tak pečlivého pohřbu se jistě mohlo
dostat jen velmi důležité osobě. Studium pylových zrn pak prokázalo přenesení
ostatků z východu do pádské oblasti: zvláště lze konstatovat přítomnost
velkého množství pylu myrty a jiných typických rostlin oblasti východního
Středomoří.
V rakvi byly nalezeny i zbytky některých obratlovců, které potvrzují tradici a dataci přenesení ostatků z Konstantinopole na západ. Jde o zbytky kostřiček čtyřiadvaceti užovek (cluber viridiflavius), typických malých hadů severoitalské oblasti. Radiouhlíková analýza jejich kostí odkazuje k období mezi pátým a první polovinou šestého století. Soudí se, že užovky mohly proniknout do zakopané rakve a zahynuly při jejím zaplavení vodou. Tato datace se zdá potvrzovat hypotézu mons. Claudia Bellinatiho, ředitele padovské kapitulní knihovny, podle nějž je třeba posunout přenos ostatků sv. Lukáše do Padovy již do čtvrtého století, do doby Juliána Apostaty (361-363), zatímco dosud se nejvíce mluvilo o obrazoborecké době osmého století.
Tradice považuje Lukáše za mučedníka, který zemřel v Thébách v Boiótii. Údaje, jež máme k dispozici a jež jsou často navzájem na sobě nezávislé, pocházejí z antimarcionistické předmluvy díla sv. Jeronýma De viris illustribus, od Řehoře Velikého, který ve svých Moraliích v Lukášovi vidí druha Kleofáše ze známé scény, kdy Zmrtvýchvstalý otevíral učedníkům smysl svého utrpení na cestě do Emmaus (1), a z Martyrologií.
Jan Pavel II. ve svém poselství účastníkům symposia vyzval padovskou církev, aby "s tvůrčí odvahou vydávala svědectví Ježíši Kristu, ať již na vlastním území, či, v souladu se svou nejkrásnější tradicí, ve spolupráci v misiích," a zvěstovala podle Lukášova líčení Ježíšovy řeči v nazaretské synagoze "spásu jako osvobození, uzdravení, radostnou zvěst chudým," zvěst, jíž "má naše doba nejvíce zapotřebí." Přítomnost ostatků svatého Lukáše vybízí Padovu k prvořadosti evangelizace. Neplatí to i pro Prahu a naši zemi?
(1) Lk 24,13-22