| Nejstarší parlamentní stenograf na světě |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 20 |
"Profesor Josef
Kocourek (nar.1916) jako pevný muž a dobrý křesťan prošel zlou dobou, aniž
se nakazil jejím rozkladným vlivem. Zapisoval šílené věty a strašlivé
skutečnosti - a zůstal tím, kdo zachycuje zvuk a myslí si své." Tak
charakterizoval našeho dnešního hosta bývalý předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR - Milan Uhde - v doslovu knihy "Zákulisie slov"
/nakladatelství LUNA Bratislava, 2001/
Kdy jste začal s prací pro nejvyšší zákonodárný sbor?
Poprvé jsem na jeho půdu vstoupil v roce 1945, tedy těsně po válce, obnovený
čs. parlament tehdy sídlil v Domě umělců v Praze u Vltavy, a mně bylo 29
let. A pracuji zde dodnes,
ač jsem narozený v lednu 1916, tedy o rok dříve než Pavel Tigrid, neuvěřitelné!
Jak vlastně vznikl těsnopis?
Tak to vím naprosto přesně: stenografii, jako zvláštní druh písma, kterým
se dá přesně
a plynule zapisovat hovorová řeč, začal poprvé používat Cicerův otrok
Marcus Tullius Tiro.
To byl jeho, jak se dnes říká, osobní tajemník. A tím, jak potřeboval
rychle zaznamenávat myšlenky, přání a úkoly svého pána, stenografii
postupně rozvíjel. Novodobý těsnopis se pak datuje od konce 16. století.
Vás ovšem stenografie přivedla nejenom do parlamentu ale i do koncentračního
tábora. Chce se vám na to zavzpomínat?
16. listopadu 1939 jsem se vrátil z výuky v Libni, a na vrátnici internátu
dostal dopis od otce, v němž mi nařizoval, abych okamžitě přijel domů.
Psal, že má nějaké zlé tušení, sestra prý měla strašný sen, viděla mě
celého v krvi. Rozhodl jsem se hned sbalit a jít na autobus k rodině do Stříbrné
Skalice, věděl jsem, že otec se v těchto věcech nemýlí. Jenže v tu chvíli
za mnou přiběhli dva medici s tím, že jsem jediný, kdo může ve 23 hodin
zapsat z londýnského rozhlasu projev Jana Masaryka, aby ho oni mohli namnožit
a rozeslat. Byl to mimořádně kvalitní, plamenný projev, nastenografoval
jsem celou stranu A4 a nahoru běžnou latinkou připsal Jan Masaryk - Londýn.
V noci byla razie, Němci přepadli vysokoškolská zařízení a mě další
souhrou označili za vraha německého vojáka. On totiž ten, který mlátil pažbou
do dveří mého pokoje, svojí odjištěnou puškou zasáhl nic netušícího
kolegu.
České vysoké školy v onen osudný zavřeli, devět mladých lidí bylo
bleskově pro výstrahu popraveno a vy se s více než 1 200 studenty ocitl v
Sachsenhausenu…
A tam jsem každý den čekal, kdy mě popraví. Co jiného mě mohlo čekat za
"zastřelení" německého vojáka plus poslech zakázané rozhlasové
stanice plus nedovolené stenografování štvavého protiříšského projevu?
Pracoval jsem v těžkém oddíle Klinkerwerk, kde dozorci a jejich pomocníci
denně ubili až desítky vězňů. A chybělo málo a mohli na márách odvézt
i mě. Jednou jsem se při házení písku na chvíli narovnal, zpozu stromu
vyskočil ukrytý esesák a železnou tyčí mě praštil přes záda. Věděl
jsem, že když hned nevstanu, domlátí mě k smrti. A nejhorší byl návrat
do tábora. Nebýt kamarádů, kteří mě celou cestu podpírali, nevrátil
bych se. Ještě štěstí, že jsme v ten den nenesli těžký kámen. To byla
jedna z metod mučení vězňů: odnést po celodenní dřině do tábora těžký
balvan.
V poválečném Československu
však radost ze svobody brzy vystřídala nenávist a špína tentokrát takzvaného
třídního boje…
Věřte mi, a po mých dlouholetých zkušenostech v parlamentu můžete, že
politika je jenom a přesně taková, jako lidé, kteří ji dělají. Takže
pokud jsou slušní a charakterní, nemůže být - jak se často říká - špinavá.
Je ale pravda, že takoví lidé jsou vůbec mezi námi vzácní. A pak, mám-li
být upřímný, poslanecký průkaz každého samozřejmě nějak změní. Asi
je to tím, že aktivní politika, to jsou především kompromisy. Někdo je
dokáže dělat transparentně, jiný podlézá laťku serióznosti.
A právě - na které osobnosti českého parlamentu nejraději vzpomínáte
vy?
Asi nejvíce na ministra zahraničí Jana Masaryka, obdivoval jsem zejména jeho
smysl pro humor, uměl vždy vytvořit výbornou atmosféru. Vynikajícím řečníkem,
kterého byl zážitek poslouchat, byl též Vladimír Clementis. U mne osobně
z těch nedávných navždy zabodoval skladatel a zpěvák Michael Kocáb. Po
zvolení poslancem prohlásil, že parlamentní lavice opustí spolu s odchodem
posledního sovětského vojáka z naší vlasti. Svůj slib splnil. Má největší
zásluhu na tom, že cizí vojsko 27. března 1991 skutečně odešlo. A nebylo
jich u nás málo: 73 500! Více než 16 000 rodin a skoro 40 000 rodinných příslušníků.
Kromě drobných problémů jste ve svém věku relativně zdravý a úžasně
činorodý, existuje recept?
Užil jsem si i dost bolestí a zklamání, ale víte - já si je nepřipouštím.
Zatím mne Bůh ochraňuje, jsem vděčný ale nechci zakřiknout, že mne nenavštívila
vážnější choroba. Víra mi dodávala velkou sílu, když jsem měl manželku
vážně nemocnou, a tušil, že se její dny krátí. Snažím se stále si udržovat
v pohotovosti mozek, k tomu je těsnopis výborným cvičením, a neopouštět
své krédo: vždy pozitivní myšlení!
S potěšením Vám oznamujeme, že po prostudování všech
dostupných materiálů zapisujeme Ing. Josefa Kocourka do Guinessovy knihy
rekordů. Zároveň jsme uznali Josefa Kocourka
za nejstaršího a nejdéle působícího parlamentního stenografa na světě.
Při této příležitosti vystavujeme oficiální certifikát o vytvoření světového
rekordu. Světovým rekordem není jen množství odstenografovaných let v česko-slovenském
a českém parlamentu, ale i současný věk, v němž pan Josef Kocourek stále
aktivně působí.
15. 8. 1997