| Pohané přijímají Boží spásu |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 20 |
"Když
jsme přišli do Říma", praví očitý svědek Pavlova putování - Lukáš,
"dostal Pavel povolení, že může bydlet v soukromém bytě s vojákem,
který ho bude hlídat."(1) Již po pouhých třech dnech k sobě pozval významné
Židy a představil se jim. Určili mu den a přišli k němu ve velkém počtu:
"Od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků."(2) Opakovala se stejná situace jako jinde. Jedni se dali přesvědčit, druzí nechtěli uvěřit. Pavel to zažil již tolikrát a ani zde nezaváhal: "Vězte, že tato Boží spása byla poslána pohanům. A oni ji přijmou!"(3) Lukáš již jen dodává, že "Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek"(4). A pak se odmlčel. Jaký byl další Pavlův osud?
Dlouho se soudilo, že odpověď přinášejí tzv. pastýřské listy, dva určené Timoteovi a jeden Titovi, které měl údajně Pavel napsat až po svém uvěznění, a tvoří zvláštní celek. Kdybychom měli předpokládat přímé Pavlovo autorství těchto listů, museli bychom předpokládat, že Pavel vyšel z římského žaláře, dostal se do Španělska(5), při návratu se zastavil na Krétě a zanechal tam Tita(6) a pak putoval přes Nikopoli v Épeiru do Efezu. Odtud by se byl vydal do Makedonie, zatímco efezskou církev svěřil Timoteovi.(7) Z Makedonie měl napsat První list Timoteovi a List Titovi a putovat dále do Asie, kde v Troadě zanechal u Karpa plášť a knihy s pergameny(8), a navštívit v Milétu nemocného Trofima(9). Nato měl být znovu zatčen a dovezen do Říma, odkud by byl napsal Druhý list Timoteovi krátce před svou smrtí.
Vyloučit to nelze, ale je to velmi nepravděpodobné nemluvě o tom, že pastýřské listy se od ostatních Pavlových listů neliší jen tím, že se obracejí na konkrétní adresáty, a ne na celé místní církevní společenství, ale i svým stylem. Svou formou připomínají spíše dekrety s prováděcími nařízeními, které posílala místním úředníkům římská provinční správa. Překvapuje i to, že tyto listy předpokládají již hodně rozvinutou církevní organizaci s představenými, staršími a jáhny. Jejich jazyk je rovněž bohatší než jazyk Pavlův. Nejméně sedm slov, která se v nic vyskytují, není jinde doloženo v řecké literatuře před koncem prvního století a označení Ježíše jako "Spasitele Boha"(10) je v křesťanské literatuře zcela ojedinělé. Proti Pavlovu přímému autorství však svědčí i přes sedmdesát slovních narážek na jeho nesporné listy, z nichž jsou mnohé zcela zřetelnými citáty. Šlo tedy nejspíš o dílo Pavlova žáka z druhé nebo třetí generace. Hans von Campenhausen označil jako autora Polykarpa ze Smyrny, jehož pojetí církevního úřadu pastorální listy opravdu odpovídají.
A co tradice? První zřetelné citáty z pastýřských listů uvádí až Ireneus koncem druhého století. Muratoriánský zlomek někdy kolem roku 180 výslovně naznačuje, že poslední část Skutků líčící Pavlův odjezd z Říma do Španělska byla ztracena. Teprve Eusebius z Cesareje hovoří ve čtvrtém století jako první o Pavlově druhém uvěznění v Římě a jeho smrti za císaře Nerona. Tertullián se zmiňuje, že Pavel zemřel stejným způsobem jako sv. Jan Křtitel, tedy stětím(11). Kdy k němu došlo? Neronovo pronásledování trvalo od léta roku 64 až do jeho smrti 9. června roku 68. Obecně se soudí, že Pavel byl popraven v závěru pronásledování, roku 67, a Dinonýsius Korintský se zmiňuje, že v oné době zemřel v Římě mučednickou smrtí i Petr.