| Na filmu Nuda v Brně se nudit nebudete |  |
| Agáta Pilátová |
Ročník 35 - číslo 20 |
Je to
radost: Autor, o němž dosud víme jen málo, debutující režisér, většinou
téměř neznámí herci - a dohromady vytvořili milý a příjemný film, na němž
se zasmějeme, chvilku si zasmutníme i občas trochu zatrneme. Zkrátka - bude
nám s ním dobře. Tvůrci snímku Nuda v Brně se vlastně dopustili luxusu -
předpokládali, že jejich prožitky a vzpomínky (tvrdí totiž, že scénář
vznikl nejen při společné diskusi a psaní, ale především ze zážitků,
které dali všichni včetně producenta "do placu") budou zajímat i
jiné. A nepřepočítali se. Mnozí, ne-li většina z nás, tu najdou i střípky
svých vlastních osudů a zkušeností, nebo aspoň životních pocitů.
Nuda v Brně je totiž zalidněna hrdiny - či spíš antihrdiny? - prostě
lidmi jako my a kolemjdoucí v ulici, jíž denně procházíme. Třeba v Brně,
když už je po tomto městě pojmenována (byť, jak autoři prozradili, většinou
se natáčela v Hradci Králové). Dva mladí lidé se tu chystají k první
společné noci; stárnoucí herec s hořkostí úměrnou množství vypitého
alkoholu účtuje se životem; v jakémsi televizním studiu se v potu tváře
účinkujících i režiséra natáčí epizoda bezduchého seriálu. Jiná mladá
dvojice přijde na to, že se marně pachtí za opačným pohlavím; osamělá
psycholožka přednáší o ženské emancipaci a o získání partnera, ale
sama se sebou si neví rady. Parta přítelkyň prožívá milostné dobrodružství
jedné z nich jako dobromyslné fandění na fotbalovém stadionu; matka hrdinky
zamčená ve spíži, aby nerušila, se hotoví skočit demonstrativně z okna;
a v nedaleké hospodě panuje líná ospalost…
Šanci tu mají svým způsobem všichni, ale uspějí jen ti dva, co na počátku
vypadali jako poněkud pomalí a prostoduší - možná proto, že jsou nejupřímnější
a dokážou překonat své zábrany i úzkosti. Tak, šťastný konec, můžeme
jít domů.
Ale ne, film režiséra Vladimíra Morávka není jen "o něčem"; příběh,
i když se více méně spořádaně odvíjí od expozice k závěru, tu není
vlastně hlavní. Půvab snímku je v báječné atmosféře, kterou na plátně
vytváří a v divákovi vyvolává (přispívá k němu i to, že je černobílý),
ve vlídném humoru, ve skvěle vystižených okamžicích "formanovského"
(ale přitom originálně pojatého) trapna, místy pěkně hustého, ale vždy
včas odlehčeného úlevným úsměvem. A ovšem v hereckých výkonech - většinou
herců Klicperova divadla v Hradci Králové. Jmenujme aspoň Jana Budaře,
mimochodem také autora námětu, spoluautora scénáře a autora hudby, dále
Kateřinu Holánovou, Miroslava Donutila, Jaroslavu Pokornou a Pavla Lišku. Z
neúplného výčtu však nelze vynechat ani producenta Čestmíra Kopeckého,
který film připravil dramaturgicky a ve spolupráci s Českou televizí na něj
sehnal jakýmsi zázrakem i peníze. (Však také bylo natáčení několikrát
málem ohroženo, nikoliv náhodu má film podtitul "komedie navzdory
osudu".) Ten zázrak spočíval mimo jiné i v tom, že většina z týmu
pracovala skoro zadarmo. Včetně velkých hvězd.