| Najdi si přítele jménem hobby |  |
| Anna Boublíková |
Ročník 35 - číslo 20 |
"Otevřete, ano rozrazte brány Kristu! Otevřete pro jeho zachraňující
moc hranice států, hospodářské a politické systémy, široké oblasti
kultury, civilizace, pokroku. Nebojte se!"
Jan Pavel II. ve svém kázání při inaugurační mši 1978
Ve Svaté zemi
Historická poutní cesta papeže Jana Pavla II. do Svaté země ( v březnu
2000) získává celosvětovou pozornost a širokou pochvalu. Při návštěvě
památného místa holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě přistoupí papež k šesti
lidem, kteří přežili pronásledování Židů, a podává jim ruku. Mezi těmito
šesti osobami je také jedna 69letá žena, o níž se vypravuje následující
příběh: Jako čtrnáctileté děvče byla příliš slabá, aby po osvobození
sama opustila koncentrační tábor Auschwitz. Jeden mladý Polák nalezl děvče
mezi haldou mrtvol, vynesl je a zachránil mu život. Ten muž se jmenoval Karol
Wojtyla.
Plavání
Jako se Karol Wojtyla po vzestupu na vrchol církve nechtěl zříci lyžování,
stejně tak se nechtěl vzdát jiného koníčka - plavání. A tuší, že
pokud se nadále nebude udržovat sportem ve formě, námahu svého nového úřadu
dlouho nevydrží. Proto nechává v letní rezidenci Castelgandolfo postavit
bazén, který s radostí využívá. Novináři se ptají na nemalé náklady
tohoto zařízení. Jan Pavel: "Tento bazén je zajisté mnohem levnější
než nové konkláve." Čímž samozřejmě naráží na fakt, že si
sportem může prodloužit život. - Fotografie sportujícího papeže zvyšují
jeho popularitu.
Zcela nepapežsky
Nový sportovně založený papež zcela mate vatikánské hodnostáře, kteří
se upjatě drží zaběhaných protokolů. Například tím, že při chůzi do
schodů zcela "nepapežsky" nadzvedává svoji bílou sutanu a bere
dva schody najednou. Když se ho jeden korpulentní kardinál ptá, zda tento způsob
chůze neodporuje papežské důstojnosti, Jan Pavel s úsměvem odpovídá:
"Potřebuji trochu pohybu a vy myslím také."
Chtěl bych jít všude tam, kde se lidé modlí, bez ohledu na to, kde se
modlí, ke kočovným pastevcům ve stepi, ke karmelitce, k cisterciáckým
mnichům do jejich klášterů, k nemocnému na lůžku utrpení, k aktivnímu
člověku uprostřed života, k utiskovaným a poníženým."
Jan Pavel II. před svou cestou do Mexika 1979
Litanie mládeže
V newyorské Madison Square Garden, známé mimo jiné jako místo velkých
boxerských zápasů, se papež utkává s mládeží ve fonetickém slovním
souboji. Nejdříve se nedostává ke slovu. Hudební kapely, populární písně,
slogany, tleskání, křik - skoro praskají bubínky. "Hu," řekne
papež do mikrofonu, nejdříve tiše, pak ještě jednou. "Hu"
tentokrát hlasitěji. Někteří se zaposlouchají. Konečně "Hu, hu, hu!"
Rytmus se zrychluje, hlasitost roste. Pak papež zabručí: "Mhm."
Odpovědí jen mnohohlasné: "Mhm." Pomalu vše ztichne, jako tečka
zazní: "Amen." Jeden vatikánsky monsignore vzdychne: "Litanie
ke všem svatým dnešní mládeže."
Malý rozdíl
Začátkem devadesátých let, kdy lidé získali dojem, že svatý otec
nevynechává při svých cestách žádný kout země, koloval po Itálii následující
vtip: "Jaký je rozdíl mezi Bohem a papežem?" "Bůh je všude -
papež už všude byl."
"Doba mládí je krásná, protože má perspektivu. Existuje ještě
perspektiva, když se blíží osmdesátka? Ano, život věčný."
Jan Pavel II. před římskými dětmi 1998