| Cesta na celý život |  |
| Milan Šimáček |
Ročník 35 - číslo 19 |
Velikonoční číslo našeho
týdeníku obsahovalo dvoustranu o Křížové cestě akademické malířky
Renaty Štolbové /nar.1958/, kterou vytvořila pro kapli sv. Václava v Úsilném
u Českých Budějovic. Tento měsíc jsme slíbili výtvarnici více představit
v samostatném rozhovoru. Svůj slib plníme.
Rozhodla jste se pro výtvarné zpracování největšího dramatu lidských
dějin - proč?
Připadalo mi, že má smysl malovat do nového interiéru obrazy s nadčasovou
tématikou, zkrátka pokračovat, přelstít čas, chcete-li, počítat s věčností
obsahu, s jeho přesahem. Smělé lidské počínání!
Křížovou cestu zpracovávají umělci většinou až ve zralém věku - za
všechny jmenuji
Josefa Jíru či Vladimíra Komárka - v tomto směru jste indisponována, nebála
jste se?
V pětačtyřiceti letech se příliš indisponována necítím, a potom - myslím
si, že i daleko mladší člověk než já může mít co říci. Konec konců,
kdy je člověk dost zralý a na co?
Která zastavení vznikla mezi prvními?
Úplně první vzniklo zastavení v Zahradě Getsemanské, Jidášův polibek
Kristovi, a pak hned Korunování trním. Tedy netypická, pozměněná zastavení,
která podle mne sice nabourala tradici, ale nikoliv smysl. Proto mne lákala.
Neptám se na vzory, ale které zpracování tohoto dramatu mezi Bohem a člověkem
vás oslovuje?
Možná spíš méně profesionální lidové malby, ty mne dojímají a potom
již zmíněná Křížová cesta malíře Josefa Jíry, ta je pro mne velmi
silná, to jsou mystické malby.
U koho jste studovala, kdo vás vedl?
Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru ilustrace a grafiky jsem původně
chtěla studovat u prof. Zdeňka Sklenáře, ale než mne konečně přijali, už
tam nesměl učit. Jeho nástupce mě nikterak neovlivnil, to spíš můj první
manžel, který byl se mnou ve stejném ateliéru, ten mě naučil mnohem více,
měl nade mnou přísný dozor.
Kde máte své kořeny?
Zcela jasně v jižních Čechách. Pocházím z Českých Budějovic, žiji v
Dobré Vodě, tedy v obci vzdálené pouhý kilometr od tohoto města. Nejsilněji
však cítím vliv krajiny mého dětství - Pošumaví. Tam, v ateliéru na mé
chalupě, vždy vznikají (podle mého mínění) nejlepší obrazy.
A jak vzniklo 14 obrazů křížové cesty právě v Dobré Vodě?
V kaplích, rozesetých kolem barokního kostela Kiliána Ignáce Dientzenhofera
zbyly už jenom rezavé plechy, malby z poloviny 19. století odnesl čas. Zřejmě
se trochu předpokládalo,
že malířka z Dobré Vody tu dobrovodskou křížovou cestu namaluje. Moc se
mi do toho tehdy nechtělo, před osmi lety mi nejen téma, ale i formáty obrazů
(125 x 85 cm) připadaly přetěžké. Nakonec za pouhý rok jsem těch 14
zastavení namalovala, takže od roku 1996 jsou v kapličkách nové obrazy. Ovšem
tím to celé nekončí. Malby jsou vystaveny všelijaké nepřízni povětrnostních
živlů. Mráz, déšť, kroupy, vítr, jindy prudké slunce se na olejomalbách
podepisují a já musím často restaurovat vlastní práci, takže je to takový
nekonečný živý proces.
V kterých knižních titulech, jež jste ilustrovala, došlo k rezonanci,
symbióze autora textu a vás?
Zcela nepokrytě se přiznám, že nejlépe se mi ilustrovaly vlastní texty,
například Adventní pohádky, kterých jsem napsala 24 jako textový doprovod
pro malovaný vystřihovací betlém. Vyšel bohužel jen v němčině. Pak jsem
napsala ještě daších 24 pohádek k novému betlému a ten byl vydán v
rakouském Klagenfurtu tentokrát i česky.
Jaké úkoly jste si dala v tomto roce?
Žádné extra úkoly jsem si nedala. Snad jen více cestovat, než minulých
letech, kdy jsem mělo moc práce a hodně výstav. V březnu jsem byla v Anglii
a ještě mě letos nějaké cesty čekají.
Kde všude se letos mohou příznivci výtvarna těšit na vaši výstavu?
Letos jsem nechtěla vůbec vystavovat, ale nakonec jsem neodolala jedné lákavé
nabídce
a v červenci budu mít své obrazy v galerii na hradě Křivoklátě, na to se
těším.
Vy sama sledujete a navštěvujete hodně současné expozice?
Ne nějak zvlášť často a hodně si vybírám, aby mě to nezahltilo a
neodvedlo.
Jezdíte za výstavami do zahraničí?
Občas, ne cíleně, bojím se , že mi to vezme hodně energie a času, člověk
je pak snadno roztěkaný pro vlastní práci, jaksi mimo svůj střed.
Právě nyní probíhají v Paříži tři výstavy-šlágry: Marc Chagall,
Paul Gauguin a v Českém centru Adriena Šimotová. Nelákají vás k výletu
do země galského kohouta?
Marca Chagalla jsem v minulosti viděla v zahraničí vícekrát, je mi blízký,
ale rok je krátký.
Které roční období máte ráda?
Já bych nechtěla přijít ani o jedno. Cítím, že je vše dobře vymyšleno
tak, jak to je. Po zimě jaro a po létu podzim- se vším všudy, nic bych
nevynechala!
Přátelíte se s Marií Rút Křížkovou, byly četné vaše kontakty s
disentem?
Déle než s Marií Rút se přátelím s její dcerou Bernadettou. Nějaké
kontakty s disentem jsem měla, ale spíš s lidmi z takzvané zakázané
kultury, než přímo z Charty.
Prozradíte, jaká byla vaše cesta k víře? Měla úskalí a pochybnosti?
Cesta k víře nikdy nekončí, tu máme každý svoji a úplně
neopakovatelnou. Úskalí a pochybnosti? Ty mám stále! Poslední dobou mám
problém respektovat oficiální církevní hierarchii, v celé její složitosti
a neuchopitelné vrstevnatosti. Tam se mi často ztrácí živý Kristus, pod
tradičním vydekorovaným nátěrem. Ale on se naštěstí neztratí! Je s každým
člověkem v úplně osobním vztahu a málo dbá forem. Kristus je svobodný a
já cítím že totéž očekává od nás. Nikoliv literu, ale ducha! A to je
moje i práce - cesta na celý život.