| Putování apoštola Pavla do Říma |  |
| František J. Holeček |
Ročník 35 - číslo 19 |
Proces pokračuje
Nejdříve zalichotili místodržiteli, že se jeho zásluhou těší dokonalému
míru a jeho moudrou péčí spěje všechno u tohoto národa k lepšímu. S
Pavlem tomu ale je jinak: jako morová nákaza prý po celém světě vyvolává
nepokoje mezi Židy, je hlavou nazorejské sekty, tj. křesťanů, a pokusil se
znesvětit i chrám! Pavel rozhodně popřel, že by ho kdekoli, v chrámu, v
synagogách nebo ve městě kdokoli přistihl, že by se s někým přel nebo
dokonce podněcoval vzpouru davu. Přiznal jediné: že podle směru, který oni
označují za sektu, slouží Bohu svých předků, věří všemu, co je napsáno
v Zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách, tak jako oni má naději v
Bohu, že jednou spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu, a proto se vždy
snaží zachovat neporušené svědomí(1).
Dva roky vězení
Felix pak Pavla ponechal v mírné vazbě až do příjezdu Lysiase a po několika
dnech si ho dal zavolat se svou manželkou Drusillou, která byla židovka, aby
naslouchal jeho výkladu o víře v Krista Ježíše. Když však slyšel o
spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, zmocnila se ho úzkost, neboť
čekal spíše, že od Pavla dostane peníze. Nakonec ho ponechal v žaláři téměř
dva roky, až do nástupu nového místodržitele Porcia Festa (2). Ale zášť
velekněze a předních Židů za tu dobu neochladla. Dožadovali se u místodržitele,
aby byl předveden znovu do Jeruzaléma k soudu, s nadějí, že ho na cestě
zabijí. Pavel vše zmařil, jako římský občan se odvolal k císařskému
soudu.
Festus byl celý nesvůj a svěřil se se svými pochybnostmi
o sporu "o nějakého zemřelého Ježíše, o němž Pavel tvrdil, že je
živ,"(3) i králi Agrippovi a Bereniké, kteří ho přišli navštívit,
protože nevěděl, co by císaři v průvodním dopise napsal, a zdálo se mu
nerozumné poslat vězně a neuvést zároveň obvinění vznesená proti němu.
Pavlova působivá řeč před Agrippou patří k jeho největším vyznáním
(4). Festus se už neudržel a vzkřiknul: "Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí
tě připravuje o rozum!" Agrippa jen pobaveně podotkl: "Málem bys
mne přesvědčil, abych se stal křesťanem."(5) Ani jeden z nich nechápal,
zač by zasluhoval smrt nebo vězení, a kdyby se nebyl odvolal k císaři,
nejspíše by ho propustili.
Ztroskotání
Na lodi v Adramytteiu převzal Pavla spolu s ostatními vězni důstojník
Julius. Byl k němu laskavý a dokonce mu v prvním přístavu, Sidónu,
dovolil, aby navštívil své přátele a přijal jejich pohostinství. V Dobrých
přístavech u Lasaie měl Pavel vnuknutí - varoval lodníky, že další
plavba kolem Kréty ohrozí loď i jejich životy. U ostrůvku Kauda, dnes nazývaného
Gaudos či Gozzo, se v nebezpečné bouři jeho slova naplnila. Stažení
plachet, shození těžkého ráhna ani vysypávání obilí do moře nepomáhalo.
Pavel je utěšoval, aby neztráceli naději, neboť mu anděl zjevil ve snu, že
se před císaře přece jen dostane a že mu Bůh daroval i životy všech, kdo
jsou na lodi, jež bude ztracena u nějakého ostrůvku.
Plných čtrnáct dní se zmítali na vlnách mezi životem a smrtí, v jedné chvíli chtěli dokonce lodníci potajmu utéci na záchranném člunu a ponechat loď i ostatní osudu. Dvě stě šestasedmdesát(6) životů bylo v sázce. Nakonec loď uvízla na mělčině u severovýchodního pobřeží Malty a všichni doplavali šťastně na břeh.
Uštknutí
Když se pak sušili u ohně, vyskočila z náručí chrastí zmije a zakousla
se Pavlovi do ruky. "Tenhle člověk je určitě vrah. I když se zachránil
z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu"(7), pomyslili si
místní lidé. Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic se mu nestalo - když to
viděli, začali naopak říkat, že je to jistě nějaký bůh! Pavel pak
uzdravil otce správce ostrova Publia řadu nemocných. Teprve po třech měsících,
někdy na konci února či počátku března roku 61, se vydali na další pouť
na alexandrijské nákladní lodi s obilím, která tam přezimovala, přes
Syrakusy a Regio až do Pozzuoli, kde Pavla přijali místní křesťané.
Do Říma odtud zbývala ještě dlouhá cesta, téměř dvě stě kilometrů, které bylo třeba ujít pěšky. Římští křesťané, kteří o jeho příjezdu dostali zprávu, mu pospíšili vstříc po silnici Via Appia až na padesát kilometrů ke Třem hospodám, ti nejhorlivější dokonce až k Appiovu Foru, plných sedmdesát kilometrů od Říma. Když je spatřil, vzdal díky Bohu a nabyl odvahy(8). Uprostřed všech protivenství, výbuchů zášti i vlastní úzkosti a bezmocnosti zakoušel sílu Boží milosti. A co víc chtít!